Sama sobě jsem si zakázala

přemýšlet nad tím, jaký je datum a od něj přemýšlet, jak dlouho už jsem sama.

Daří se mi to i nedaří, někdy to je silnější jak já a zaútočí to přímo medvědí silou. Jsou ale i dny, kdy se mi daří tyhle myšlenky zahnat, není těch dnů  zatím moc, ale už jsou.

Na dnešek jsem toho měla v plánu hodně, skočila jsem na nákup, dala vařit oběd a pak přišel úkol hodně těžký. O půl deváté vyhnat  z ložnice Baruško, chtěla jsem povlíkat, A kdo zná její videa, která těm, co mám na ně mám číslo, posílám. Tak vědí, že naší Barušku vzbudit a dostat ji ven z postele, je téměř  úkol nadlidský. No jo, přišla zima a naše Baruš jak správný medvěd zazimovala a doma ji je  teď  nejlépe.

Po deseti minutách se stal zázrak, Barčí vstala, já rychle svlékla povlečení, zapnula pračku a šly jsme ven. Tam se jí pak už líbilo a zas nevěděla kdy jít domů, ani ten déšť ji nevadil.

Potom jsme spolu povlékly, uklidily ložnici, já došla s prádlem do sušárny, ušlehala krém do pařížských rohlíčků a pomalu byl čas k obědu. 

Po obědě jsem nastříkala krém na ty rohlíčky a měla radost, že až na malé chvilky se mi daří dnešní datum tak nějak zahánět.

Odpoledne jsme šly zase ven a když jsme se vrátily domů, tak jsem udělala něco, co jsem si dala za úkol, že musím do konce roku pokořit. Podařilo  se a já tak poprvé od loňského léta zas vytáhla šicí stroj. Naposled jsem šila  někdy vloni o prázdninách a to oblečky Verunce pro panenky. To víte, že jsem si u toho pobrečela, Verunka tenkrát spala a já se rozhodla si to schovat do adventního kalendáře , jenže ten už jsem bohužel vloni pro Verunku nedělala.

Ale i tak jsem měla radost, že jsem to dokázala a že zas šiju. Vše to trvalo do té chvíle něž mi zazvonil telefon, podle zvonění jsem poznala kdo mi volá a tak mě ten telefon nepolekal. Zvedla jsem ho, chvíli jsme si normálně povídaly a pak přišla ta nečekaná otázka, po které jsem se octla zas pěkně hluboko.

Prý jestli vím, co je dneska za den. Samozřejmě, že no vím, jsou to tři měsíce, co jsme s Radkem  naposledy spolu snídali a pak se mi otočil svět o 180 stupňů a byla to taky sobota.

Docela jsem nechápala tu otázku, proč, za co ?  Ve středu si tady byli pro velkou krabici cukroví a byli úplně v pohodě. Vzápětí přišla ještě jedna, jestli prý jsem přemýšlela o tom, kdyby se mohl jeden  z nich vrátit , koho bych si vybrala ? To byla rána pod pás. Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlela, protože tohle se nikdy nemůže stát. Mám ráda oba opravdu  hodně moc, s každého jinak, ale to tak je v pořádku. Verunku jako moji holčičku milovanou a Radka jako mého milovaného manžela. Asi víte jak mi v tu chvíli bylo, nechápala jsem, nerozumně a všechno mi v tu chvíli připadalo strašně špatně. 

Ale rozdýchala jsem to, trvalo mi to sice déle, ale dal jsem to. Co mě teda bolelo taky hodně , že ty dvě otázky přišly od lidí, od kterých bych to vůbec nečekala. Tak asi tak.

Když jsme pak šly s Baruško večer ven, potkali jsme sousedy vedle z domu, tam co jsem jako malá bydlela a ti mi zas malinko vrátili úsměv na tváři.  

Ve čtvrtek hlídali malého vnoučka Františka. Je mu pět roků a je to takový správný šibal. A tak jsem se dozvěděla , že hned  po ránu se za nimi přihnal se slovy : Jestli si myslíte, že stromeček nosí Ježíšek, tak to se pletete, tak ten váš dneska spolu ustrojíme, co ? A oni mu jako správný děda s babičkou na to kývli. A tak se šlo do sklepa pro stromeček a pro ozdoby, všechno zdárně donesli domů a pustili se společně do díla. První odpadla babička, vypařila s do kuchyně vařit . Děda s Fanýskem zdobili dál, když v tom Franta povídá, víš co dědo, já potřebuju kakat, za chvíli se vrátím. Nevrátil, skončil u babičky v kuchyni, kde se jaksi zapomněl. Děda stromeček dozdobil sám a  Fandovi povídal, no nevím chlape, jak to bude letos s dárkama . Povídal jsi mi, že se vrátíš mi pomoc a nepřišel jsi, Ježíšek to všechno vidí a slyší a ty jsi lhal. Fanda se zamyslel a povídá, no tak to dárky nedostane ani naše babička, taky říkala, že se jde podívat, do kuchyně , jak se jí to tam vaří a už ve nevrátila, že jo babi. A bylo.

 A malý Fanda je syn toho Pepíka o kterém Vám určitě Verunka psala. Jako malá ho měla ráda a je to on co dlouhá léta jezdil coby voják z povolání na zahraniční mise. Už nejezdí, od té doby, co mají Františka se nechal převelet k jiné jednotce a je s rodinou doma.

A takhle to je .

A vy mějte moc krásnou už poslední adventní neděli. U nás po dlouhé, předlouhé době, plné mlh a mrholení, to konečně vypadá na sluníčko.

Šárka s Baruškou 

Myslela jsem, že Vám ty naše okna vyfotím se sluníčkem, ale kdepak

 Už zase zalezlo a začíná být to nepříjemné šedivo.

A ani letos nechybí Verunčin vánoční plyšák, 

ten musel být přes Vánoce na okně každý rok.