A nezapomeň taťko

na večer koupit pořádný pytel křupek, však víš, že byla ta vaše " droga" při koukání na hokej. Vždycky jsem vám dvěma kupovala takový ten normální pytlík, ale dnes vás na to bude víc, budete koukat i s dědou Petrem  dědou Jirkou z Voletin a kdoví, jestli se k vám nepřidá i děda Ruda.

A určitě, tak jako každý jiný rok, když bylo mistrovství světa v hokeji, tak Verunka už vytáhla český vlajky a od rána tě honí, aby sis je už přidělal na auto. A ty ji tak, jako vždycky dřív říkáš, Prcku, ještě je brzo. Tak víš co, když dneska vyhrajeme, tak hned zítra ráno si je dáme na auto, ano.

A večer určitě Verunka zasedne k televizi v některém ze svých  pravých hokejových dresů a že jich zrovna nemá málo. Má český, kanadský, pak s 68 podepsaný od Jardy Jágra a ten její nejcennější je asi ten  Pittsburgh Penguins  podepsaný  od samotným Sydney Crosby. Na ten jsi ji vždycky, když tady v něm pobíhala povídal, tak Veru, ten dostat já, tak se snad radostí počůrám, nehledě na to. kolik by mi bylo roků.

A úplně vás vidím, to bude chvály když se nám bude dařit a když ne , tak to se až nebe bude asi červenat, co bude padat nadávek, ale i to k hokeji patří a dělá to hokej hokejem.

A jestli jsi to tam prcku ještě nikomu nevyprávěla, tak určitě dneska je pro to ten pravý den a tak se oba dědové od tebe dovědí, co jsi v roce 2012 před vánocemi zažila.  

V té době jsi už hodně hodně fandila i trutnovskému hokeji a skamarádila jsi se  s P.CH.  Spolu  jste byli asi  třikrát jako kamarádi na večeři a tenkrát jsi zažívala i své první motýlky v bříšku.  P. byl tak hodný, že o tobě vyprávěl v kabině a kluci se tam tenkrát dohodli, že by tě taky chtěli poznat a tak se stalo to, že tě pozvali na jejich trénink. Ty jsi vůbec nic do poslední chvíle netušila, všechno domlouvali se mnou. A tak když jsem ti jednoho prosincového podvečera  řekla, ať se oblékneš, že půjdeme spolu do Billy, nebylo ti to nijak divné.

Divné ti to přišlo až ve chvíli, kdy na nás před domem čekalo auto, do kterého  jsme nastoupily a s tebou naprosto nechápající, kamsi jeli. Nechápala jsi ani to, když nám auto zastavilo před zimním stadionem a my šly dovnitř. Tam už na tebe čekal celý hokejový tým a ty jsi beruško naše z toho byla úplně paf.

 Všichni tě objímali a vítali a ty jsi byla v sedmém nebi. 

Však oni to tak ti hokejoví kluci chtěli, aby to pro tebe byl jako v tom pořadu v Sedmém nebi. Povedlo se jim to úplně na jedničku. A když ti kolem krku omotali fanouškovskou  bílo zelenou  šálu trutnovského hokeje a podepsanou hokejkou od nich všech tě  pasovali na jejich nejvěrnější fanynku , brečeli jsme dojetím  už úplně všichni. Viď hokejka s námi jela domů a nejen to, ze začátku s tebou spala i v posteli a ty jako pravá fanynka, jsi ji ještě přikrývala, aby ji nebyla v noci zima.

A já teda vím, že když máme s tatínkem tu největší hokejovou fanynku, že budeš dnes večer pořádně fandit a my vyhrajeme nad Dánskem.

Dneska ještě koukat nebudu, nemám ty křupky, ale slibuji, že hned zítra si je koupím a budu fandit s vámi, jo já to zvládnu, alespoň chvilku a příště zas o chvilku déle. Musím.

A tady je náš prcek, se svými 152 cm. Docela se tam mezi nimi ztratila.

 P.CH, ten, který zavil ty motýlky, je v bílém dresu nalevo.

A víš co Veru, nikdy bych nečekala, že by se ti líbil kluk s knírkem.

Myslím si, vás tady ještě pár bude, co si na to budete pamatovat. 

Mám vás oba moc ráda a jsem šťastná, že i takovéto zážitky jsme ti mohli s tatínkem zprostředkovat. I když v tomhle případě, to hlavní opravdu vzešlo od těch kluků.

Tak večer pořádně fanděte ať už zítra můžete dát ty praporky na auto.

Spolu s Baruškou jste moje všechno ❤️💔💔

P.S.

Jo a taťko, minulý pátek se na mě rozzlobil Milan, řekl, že takhle ne, že takhle přemýšlet nebudu a já mu na to řekla, že mi nebude kecat do života a on mi na to mi řekl, že teda bude. Dokonce jsem byla tématem sobotního sezení chlapů u piva, Milan jim vyžvanil, co jsme měli spolu vloni na podzim v plánu . V úterý se začaly dít věci, stavovali se u mně  chlapi od Martina M. a tobě je už jasný co se bude dít. Malíře už mi taky domluvili a prý se nemám o nic starat, že se o všechno postarají oni sami. No však jsem pak hnedka volala Milanovi, že takhle ne, že na pivo chodí proto, aby si po náročném týdnu vyčistili hlavu a ne, aby řešili jednu bábu.

 Na to mi řekl, že je to i jejich věc, tak jako ty jsi patřil mezi ně, tak i já jsem teď jedna z nich.  No a takhle já to mám.

Jo a budu mít nového psychologa, chlapa👍

Na včerejší ráno

 jsem byla objednaná k paní doktorce.

Je pro mě až nepochopitelné,  jak ty čtyři týdny od poslední návštěvy vždy utečou a to  i přesto,  že každou noc mám pocit, že je neskutečně dlouhá a že ráno je v dalekém nedohlednu.

Nemám ráda noci, jsou temné, tiché, bolavé a je to přesně ta doba,  kdy si se mnou hlava dělá co chce a na mě vůbec nebere ohled.

V těchto nekonečných nocích přicházejí právě ty myšlenky typu, jestli má smysl jít vůbec dál. 

Úplně stejné jsem to měla i vloni, jenže to jsme na to byli dva a já se měla o koho opřít.

Podle paní doktorky je mé tělo stále nastavené na režim přežití,  na nic jiného prý nemá sílu. 

Panické ataky jsou jen špičkou ledovce, který pod sebou ukrývají a nebylo by dobré je tlumit léky, protože by tlumily i některé mé kognitivní funkce. Byla bych po nich hodně otupělá a třeba taková chvilková radost, která se tu a tam objeví, by se ztratila.

A proč teda ty ataky přicházejí, je to pro obrana těla, které říká, že v dané chvíli toho už je na mě víc, než dokážu  sama zpracovat a unést. 

Ale  je prý dobře, že přicházejí.  Díky nim z těla alespoň trochu odchází to špatné. To se tam prý záhy začne tvořit znova a to proto, že  boj s mým chronickým postraumatickým šokem tělo zatím nedokáže zpracovávat. Prý má naloženo strašně moc a navíc já sama s tím nejsem schopna svou vůli cokoliv udělat.  Je to prý na dlouho, na hodně dlouho.

No tak uvidím, jak dlouho tomu dokážu odolávat, někdy to je opravdu už tak, že na žádný takový stav, který přichází neohlášen a bere mi tolik síly,  opravdu už tu sílu nemám...

Někdy je mi i chvilku dobře, to když mám z něčeho radost, jenže v tom to přijde a to pak nechápu proč se to zase stalo,  proč zrovna teď v tu chvíli...

Prý to je tak a v tom je ta zamotanost a nepochopitelnost  mých atak, že se tělo brání i tomu hezkému, protože se toho bojí. 

Když přišel Radek před dvěma roky po půl roce domů z nemocnice, tak vše se obracelo zas v dobré, a vše se vracelo do svých zaběhnutých koleji. V tu chvíli i moje tělo přepínalo do stavu pohody, když v tu chvíli přišel blesk z čistého nebe a nám umřela Verunka. 

Hodně podobně se to stalo o vloni, kdy se Radkovi spolu s paní doktorkou z Hradce, která ho tam tenkrát léčila, podařilo mě trošku z toho vyhrabal a já začínala pomaličku zas trochu s úsměvem na tváři ne žít, ale aspoň přežívat. Koupili jsme si nové auto a plánovali, kam všude ještě ten podzim pojedem.

Nejeli jsme už nikam.

A právě v tom je ten problém, že tělo si pamatuje to, že v období znova pomalu vracející se radosti, přišly dva velké šoky. Proto mě teda brzdí i ve chvíli chvilkových radostí a ataky rozjíždí zas a znova.

A takhle to teda se mnou je a co mě fakt štve, že já svým rozumem  v tu chvíli nic nenadělám. 

Teď abych se pomalu bála i chvilenku radovat, abych té mrše nedala důvod zas a znova ukázat, kdo je tady pánem....

Nešlo se mi od paní doktorky včera dobře i přesto, že mě pochválila, měla jsem v sobě pocit, že tohle fakt už nemá smysl s tím bojovat. 

To mi ale nezabránilo v tom, abych se aspoň trochu nepotěšila tím, jak bylo na náměstí po ránu hezky. 

A opravdu jsem byla na náměstí takhle brzy po ránu, protože jsem byly objednaná na půl sedmou, stejně tak jako pokaždé. Mám to tak raději, aspoň nepotkávám cestou moc lidí.

A růžový chodníček, které mi poslalo snad samo nebe spolu s  Verunkou a Radkem,  bylo v tu chvíli jak pohlazení po duši.

A jak by naše Verunka řekla, takhle to ta naše mamina má.

Mějte se všechny moc hezky a děkuju za všechno.

Šárka s Baruškou

a tuhle písničku jsem měla hodně ráda, tak třeba si ji zas jednou s radostí poslechnu a zazpívám 

Včera jsme

na zahradu nejely, bylo šeredně a chladno a tak jsme to odložily až na dnešek .

A dobře jsme udělaly, bylo tak akorát ani teplo a ani zima, vítr nefoukalo a tak se dobře dělalo a práce nám šla sama od ruky.

Dobře bylo, pak jsem si uvařila kafe, vzala kousek tradiční bublaniny i když teda v netradiční podobě a bylo zle. 

Zas přišla ataka jak hrom a musla jsem okamžitě domů. 

Jsem zvědavá na ty mrazíky, bylo by škoda, kdyby to všechno pomrzlo. Zatím to vypadá,  že  by ovoce mohlo být hodně. 

Mějte všechny moc krásný večer a děkuju za všechno 

Šárka s lumpicí Baruškou 

💔💔

A vy dva moji milovaní,  zas jste mi tam tak moc chyběli

Verunko, koukej, co letos máme na zahradě sedmikrásek, ještě nikdy jsme jich tolik neměli a už vůbec ne takhle nahusto u sebe.

A teď ty taťko, 

taky tomu nerozumím,  tvoje oblíbená vysoká tráva u skleníku,  vždycky nám rostla pěkně dokulata a letos, no však se sám podívej

To ti rozum nebere a nebo možná bere, ale v tom případě už je ze mě blázen. Já tam prostě vidím srdíčko a tak to je.

Tak si říkám,  že možná...... a jestli ano, tak Vám musím povědět, že mi oboje bylo hodně příjemné.

Jo a už vylezly i brambory. A jezírko je plné pulců, takže to zas bylo něco na Barušku.

Mám Vás oba moc ráda a posílám vám oboum velké obejmutí a pusu na čelo, tak jak jsme to měli všichni tolik rádi.

Vaše milující mamina
a ze zahrady utahaná a už chrníci Baruška

💔💔

Možná, že když byl dneska ten den maminek, tak mě na zahradě čekalo tolik sedmikrasek a srdíčko z trávy,  nevím i když možná to tak chci. 

P.S.

Je pondělí ráno po sedmé a už jsem přišla od paní doktorky.

Pak Vám o tom napíšu, jen jsem chtěla tohle, 

koukejte, jakou krásu jsem cestou potkala

💔💔

Dneska se do

 světa vydal můj první dort.

Dortů jsem se napekla hodně,  ale tenhle byl úplně první pro někoho jiného než pro nás. 

Bylo mi líto, co bylo, ono mi je líto, že u toho nemohli být Verunka s Radkem.  

Úplněk prcka vidím, jak by spokojeně kolem dortu poskakovala a běhala ode mne k Radkovi se slovy, honem se pojď taťko podívat, ten je viď, ta naše mamina, ta to umí, viď 💔💔

Zdaleka není dokonalý, ruce se mi pořád klepou a panická ataka přichází ve chvíli, kdy ji nejméně čekám a potřebuji.

Je ale dělaný s láskou a tak nejlépe jak jen umím. 

A kuchyň už mám uklizenou a připravenou na další pečení. 

Jen si nevím rady sama se sebou, v posledních dnech a týdnech se sama v sobě ztrácím čím dál víc. A ani práce už mi moc nepomáhá.  Jen ta Baruška ano.

Tak moc mi oba chybíte. 

Ale slibuji, že se budu snažit dál.

💔💔

Asi se

 Vám to bude zdát divné, ale včera jsem potřebovala být chvíli sama. Bez lidí, bez rádia,  bez televize, bez zvonícího telefonu. 

Na chatě jsme s Baruškou byly v pátek i v sobotu a včera padla volba na řeku a udělaly jsme dobře. 

I s cestou, která nám trvá pár minut, jsme tam vydržely skoro tři hodiny, dobře tam bylo. Baruška se vyřádila, nejdřív vše prozkoumala, pak se odvážila do vody a nakonec naháněla ještěrky, které si tam lebedily na vyhřatých kamenech.

A nechybělo ani modré nebe, které mi dávalo pocit, no však víte....

A doma pak,  Baruška utahaná jak mezek, nahned  usnula a chrněla v kuse dvě hodiny.

V sobotu jsem trochu pekla, to pro Zdenu a Jirku na zahradu.

Mějte všechny moc hezký den a za všechno moc děkuju 

Šárka s Baruškou 

💔💔

💔💔

Nikdo vás nepřipraví na to,

 jak ten čas a život rychle utíká, 

na to, že z obyčejných dnů, které vůbec nejsou obyčejné, jsou už jen vzpomínky....

že lidé, které máte u sebe a za které byste dali i svůj život, tu nebudou napořád....

že věci, které byly součástí jejich života, už zůstanou tam, kam je naposled položili. ...

děje se to tak od nepaměti, 

dokud to vše hezké máme, děláme, že to  nevidíme, že nás se to teď netýká, možná až jednou, za hodně dlouho ....

a najednou přijde den ,

 kdy to, co naplňovalo můj život je pryč,  navždy pryč....

chybíte mi tu strašně moc....

Vaše milující mamina 💔💔

a pamatuješ,  tuhle jsi tak rád brnkával po večerech  na chatě....