Pan psycholog část 2.

 Ani nevím jak jsme se k tomu dostali, ale vyprávěl mi o jedné knížce a pak chtěl vědět, jaké knížky si pamatuji z dětství a která je pro mě ta nej.

Měla jsme jasno, u mě na plné čáře vyhrávala knížka Velké trápení, určitě ji všechny znáte. A ty kdo ne, tak je o dívce Janě, která se po rozvodu rodičů ocitla v dětském domově. Jestli pan psycholog tuhle knížku zná nebo ne , nevím. Musela jsem mu krátce vyprávět a čem je.

A tak jsme si o ní povídali a povídali a dostávali se hlouběji a hlouběji do příběhu. Pak mě pohladil po rameni a ať mu řeknu i o dalších mých oblíbených knížkách z dětství. Tak hned ta druhá moje oblíbená byl Pokojík v podkroví, je z období 2. světové války a vypráví příběh osiřelých sourozenců, kteří se o sebe museli starat sami i přesto, že nejstarší dívce z nich nebylo ani 14 roků.

A ta třetí je Útěk za úsvitu, je také z té doby z Německa a vypráví o dívce /14 roků/, která sloužila u bohaté německé rodiny. A také to je dost smutné.

A tak jsme si o těch knížkách povídali a povídali a pak se mně ptal jestli čtu i teď. Ne, nečtu tak , abych se zvládla soustředit na celou knížku, to mi bohužel nejde. Nedokážu se tak dlouho soustředit na děj knížky. Ale občas si nějakou z knížek vezmu a dvě, tři stránky si přečtu. Nato mi řekl, že zkusí hádat kterou, no a trefil se, ano je to Velké trápení. A dokonce mi řekl, že ví proč . Protože mi vadí cizí trápení, nemám ráda, když se někdo trápí a prý to čtu proto, že v tu chvíli mám potřebu někomu pomoci a proto myšlenkově vstupuji do toho děje a představuji si, jak těm postavám v knížkách pomáhám.

  Málem mi s tím vyrazil dech, potichu jsem mu přiznala, že to je přesně tak.

Zas mě lehce pohladil po rameni se slovy, víte koho mi připomínáte, samozřejmě jsem nevěděla, nikdy jsem o takových věcech nepřemýšlela.  Kdysi mi pár lidí řeklo, že mám stejné oči jak Pavel Kříž z Básníků. No a Verunka s Radkem mi říkali, že jsem  jejich Amazonka - Helena Růžičková z Vlaku dětství a naděje.

Tak ať prý ještě chvilku přemýšlím, přiznám se, na nic jsem nepřišla. A on, že prý jsem povahově stejná jak princezna Diana, na to jsem mu rovnou, bez servítku vpálila, že to je pěkná blbost. Nesouhlasně zakroutil hlavou a dodal, že není.

 Chvilku mi k tomu něco povídal a já měla za úkol mu  rozporovat i tohle. Tiše se skloněnou hlavou jsem poslouchala, neměla co namítat a styděla se za to. Na to mi řekl, že i tohle i přesto, že jsem průbojná za druhé, tuhle plachost co se týká mně, mám prý také stejnou.

A prý mám na tom stavět a nestydět se za to, jenže copak to jde. Prostě to tak mám a jak říkala naše Verunka, kde můžu, ráda pomůžu. 

No a tak jsme si nastavili prozatím tři jednoduchá pravidla, pro mě ovšem nepochopitelná, ale pracuju na nich. Teď, s odstupem měsíce můžu jen potvrdit, že zas tak nepochopitelná nejsou a dokonce se mi začínají i líbit a dodržuju je ráda. 

A takhle já to tedy mám.

 Ale popravdě, za to přirovnání se stejně stydím a na tom si myslím se nikdy nic nezmění.

A ano, když se mi něco povede, tak se pěkně na hlas pochválím a řeknu si, že z toho mám radost, opravdu velkou radost .

Ještě jsem se mu svěřila, ž mám problém s rádiem, že se ho bojím pouštět, že na Impulsu, třeba i dvakrát za den hrají písničku, kterou jsme v posledních dvou letech měli s Radkem moc rádi a často jsme si ji pouštěli nebo i pobrukovali. Je to ta od Elánů Znovu sa ma dotkni.

Na to mi řekl, že jsme zas u toho stejného, tu písničku jsme si oblíbili, když byl Radek ještě ve Vrchlabí v nemocnici a já tam za ním každý den jezdila. Zas to má spojitost s tím, že jsem mu pomáhala, hodně pomáhala. 

Prý se té písničky nemám vůbec bát, naopak mám být za ní ráda a těšit se z ní, protože jak jsme si povídali o tom něčem mezi nebem a zemí, tak  ji prý stoprocentně posílá Radek, za to, co jsem pro něj dělala a v tu chvíli, kdy hraje , chce být se mnou.

 Uf. 

Prý si ji mám užívat úplně stejně, jako když jsme ji dřív poslouchali spolu a věřit, že i teď ji slyšíme oba dva, jen každý někde jinde.

Drsný co, 

ale pomáhá mi to a když ji v radiu hrají, tak už ho nevypínám a písničku s dojetím poslouchám.

Poté,co už jsme neměli Verunku, tak jsme si představovali, že ta hvězdička, o které se zpívá je právě ona, naše holčička. 

A takhle teda se my teda s panem psychologem pomalu prokousáváme tím vším.

Jo a Verunko, vůbec jsem netušila, že cínie se takhle dobře fotí. Tyhle jsou ze záhonku pod oknem.

 A vyřiď tatínkovi, že vás mám oba hodně moc ráda a že už se těším, až tu písničku zas uslyším.

 navždy vaše milující mamina s Baruškou

/obě už zoufale vyhlížíme ochlazení/

A vám všem za všechno moc děkuju

Včera se mi ani trochu

  nechtělo na chatu, jenže pak jsem se přemohla a jely jsme no a dobře jsme udělaly.

Venku bylo docela příjemně, ještě nebylo tak šílené vedro jako je zas už dneska a tak se nám tam líbilo.

Sklízela jsem švestky, ostružiny a ještě i bílý rybíz.

Došlo i na nás, teda na naši vodu v sudech a tak jsem musela dopouštět, nenapustila jsem všechny sudy, třeba v druhé půlce týdne něco připrší.

Ještě jednou naposled jsem hlínou přihrnula brambory a v půlce srpna, tak jako každý jiný rok, zkusím do nich kopnout a uvidím.

A až teď na začátku srpna jsem si uvědomila, že jsem si letos nevysadila vůbec žádnou cibuli a hlavně, že jsem to měla v plánu, holt skleróza se už taky ozývá.. Tak snad příští rok na ni nezapomenu.

A včera ráno jsem si poprvé upekla zas a jenom něco pro sebe. 

Měla jsem chuť na kynuté koláče s tvarohem, švestkama a drobenkou. Zeptejte se Barčí jaký byly, odpoledne jsem si vzala jeden ke kafi. Měla jsem asi půlku snědenou, když jsem si všimla, že má vodu v mističce skoro dopitou. Tak jsem ji zrovna šla pro novou a když jsem se vrátila, tak ani Baruška a ani koláč už na verandě nebyly. Koláč jsem nenašla, zato madam se spokojeně olizovala po houpačkou.

 Měla smůlu, večer už pak nedostala ani trošku vanilkový zmrzky, kterou ji teď vyjímečně, když jsou ty tepla, dávám.

A to, že už je srpen je na zahradě pořádně znát. Letní kytičky pomalu  předávají vládu těm podzimním. Jablíčka jsou den ode dne větší a větší a víno, tak to už víc neporoste a teď bude díky sluníčku pracovat na tom, aby pěkně dozrálo.

A rajčátka, která mi tam někdo v květnu vysadil, tak to je pořad ještě záhada, protože stá le ještě nevím kdo to byl,  taky pěkně rostou a ta spodní už pomalu dozrávají. A tam, kam ještě před měsícem dosvítilo sluníčko, je už teď stín.

A víte moji dva co ode dneška dávají po obědě v televizi ? 

 Nevíte a i když třeba víte a koukali jste. Ano dávají Tajemství proutěného košíku a My z konce světa. Oba tyhle seriály byly naše srdcovky. A tak, když jsem to Verunko zjistila, tak hned mi bylo jasné, že bychom zas ze zahrady vezli jeden z našich košíků a ty by jsi si zas hrála na Klárku. Obrázky, které by jsi teď namalovala by putovaly právě tam a každý den bych ti musela splétat stejný copánek, která Klárka nosila.

A pak bychom ti museli s tatínkem už poněkolikáté vyprávět, jak se u nás na náměstí natáčela jedna z epizod seriálu My z konce světa. Byl to ten kousek když přijeli k nám na náměstí nakupovat vánoční dárky. A zas by jsi chtěla slyšet i to, že vlastně jsme tam u toho s taťkou oba dva byli, ale vůbec jsme se neznali. Jo, jo, to byla tenkrát sláva, že byla u nás ve městě televize. 

Moc vás mám ráda, oba dva moc.

A vám všem za všechno moc děkuju, pomáháte mi víc než si umíte vůbec představit. Včera přijeli na otočku domů  Fandovi od nás. Mají taky přístup na blog a jediné co mi k tomu řekli bylo, konečně a už se tím netrap, nestojí ti za to . 

Mějte se všechny moc krásně 

Šárka s Baruškou 

 a ta je uražená, že jsem ji neotevřela okno, chtěla to zas mít pod kontrolou, ale v tomhle teple to nejde. 

Trucuje pod stolem a nemluví se mnou

A Verunko,

 pamatuješ, jak před dvěma roky, když byly taky takovýhle tepla, a tatínek byl ještě ve Vrchlabí, tak jsem ti našla pohádky O vepříku a kůzleti . No a ty jsi si pak tu, Jak vepřík uschnul na placičku, pouštěla pořád. A napodobovala jsi pak oba a tak se u nás v tu dobu hodně chrochtalo a mečelo a ty jsi se tomu smála na celé kolo.

Od včera se cítím

 strašně prázdná.

Nevím, proč se to tak,  jak úderem blesku, změnilo.

Zničehonic jsem toho byla plná, plná  prázdna a ticha. Po dnešku, kdy se k tomu přidalo ještě něco, co mi doslova podlomilo kolena, jsem jak tělo bez duše. 

Byli v Trutnově a nestavili, jen poslali fotky od nás z města.

Víte,  když jste sami na světě a nikoho jiného z rodiny nemáte a pak se stane tohle, tak si ještě víc  uvědomíte, jak moc jste sami...

Je mi smutno, hodně smutno, brečím a to ticho kolem je tak moc slyšet až bolí. 

Do toho přišla vzpomínka na Verunku a na Radka a srdce se mi rozpadá na ještě víc kousků než doposud. To co jsem pomalu skládala a lepila je zas pryč.

To jsou přesně ty bolesti, které nejsou vidět, ale kterých jsem teď plná a které mě zas ničí. 

Tak moc bych chtěla abyste mi řekli,  jak mě máte rádi, objali a pohladili, tak jak jste to uměli jen vy dva. Cítím se tak strašně sama.

Nezlobte se, 

že Vás tím zatěžuju, ale já kromě té jedné dobré duše a Vás, to nemám komu říct a aspoň malinko si tím, že mě někdo "vyslechne ", ulevit.

Děkuju za to.

A vy dva moji milování nebojte, já se zas dám do kupy, musím kvůli vám,  kvůli  Barušce a i kvůli sobě,  slíbila jsem Vám to přeci.

Jen je to teď nějak víc těžší. 

Ano i takhle vypadá realita.

A taťko pamatuješ,  tahle písnička,  viď ?

Tolik bych

 

vám toho chtěla říct a ukázat.

Třeba i to jak jsme si s Baruškou pod okny udělaly pro radost mini záhonek. Měly jsme ho jen tak pro radost a teď už vím, že dělá radost nejen nám, ale i druhým. Jen co se trochu ochladí, trošku ho ještě rozšíříme, přikoupíme latnanou hortenzii a snad se jí tady bude dařit tak, jako té na zahradě.

A i když kytičky pravidelně dvakrát denně zalévám, tak jsou z těch veder , jak by jsi Verunko řekla, úplně hynt.

Těm na okně v kuchyni a v koupelně se zatím daří ta vedra tak nějak přežívat.

Úplně tě prcku vidím, jak by jsi běhala ven  s konvičkou a kytičky by jsi zalévala. A nejen kytičky viď, to než by jsi došla ven, tak by jsi půl vody z ní vycvrndala a pak bys přišla domů celá udivená , jak málo vody se do té konvičky vejde a běžela by jsi zalévat zas a znova.  

A je mi i úplně jasné, že ty cínie už by tam nebyly, určitě už by jsi je utrhla a já je tak měla doma ve vázičce.

A pak by jsi ještě běžela za taťkou se slovy, to jsem taťko hodná, že jsem mamině donesla kytičku, viď ?

Ani nevíte, jak moc bych je zas chtěla doma v té vázičce mít.

A protože už se mi zas trochu ozvala moje borelióza a jsem opět jak jednooký Žižka a nohu tahám jak válečný invalida,  tak moc bych si taťko přála abych si mohla položit hlavu k tobě na rameno a ty jsi mě objala a já prostě jen tak zas věděla,  že  na to nejsem sama.

Tak strašně moc vás mám oba ráda, moc.

Vaše mamina s Baruškou 

A Vám všem moc děkuju, že si najdete chvilku a sem ke mně zaběhnete.