Ten pocit, když se chci vyplakat ze všech svých bolestí, ale z očí už nevyjde ani jedna jediná slza.
Ani nemůžu, už všechny vyšly.
Tak jen tak koukám do prázdna a cítím všechnu tu bolest a zároveň nic, jen prázdno.
Tohle jsem už pár dnů já a úplně nejvíc včera na zahradě.
Verunky okno nikdo neotevřel a nikdo na nás z něj nevolal. Jak na nás, vždyť to platilo vloni, letos už ani to není pravda.
Ta realita je tak krutá, s novým poznatky bodá ještě víc a víc.
Strašně moc mi oba chybíte.
Mamina s lumpicí
včera zas chytala žáby a házela hračky do bazénu a rozhodla se zrýt skleník, když já jsem se k tomu ještě nedostala
Šári, já myslím, že bys neměla být tak pořád sama jen se svými myšlenkami. :( Nepomohlo by ti, kdybys každý den si " naordinovala" nějaké setkání, vzala třeba kamarádku na chatu apod? Každý den aspoň pár slov prohodila nejen s Baruskou a s námi tady virtuálně, ale skutečně, tváří v tvář. V.
OdpovědětVymazatDěkuju, mám taková setkání a kolikrát i každý den, jen o tom nepíšu, jen tak bolavá Mamina a manželka ve mně zas začala vítězit nad vším tím ostatním. Lidé kolem mně jsou jsou i tací, kteří mi fakt pomáhají ze všech sil . Děkuju moc .
OdpovědětVymazatChata mě v tom všem zas vrátila na začátku a já doufám že mi tam bude jednou tak dobře jako je teď doma. Ještě jednou moc děkuju.
Sama dobrovolně nad těmahle věcmi nepřemýšlím, vím, že mi ubližují s proto to ani nedělám. Jenže větřou se do hlavy úplně samy a naprosto nečekaně a nic na ně neplatí a v tu chvíli i já ztrácím nad nima veškerou moc.
Vymazat