Sama sobě jsem si zakázala

přemýšlet nad tím, jaký je datum a od něj přemýšlet, jak dlouho už jsem sama.

Daří se mi to i nedaří, někdy to je silnější jak já a zaútočí to přímo medvědí silou. Jsou ale i dny, kdy se mi daří tyhle myšlenky zahnat, není jich zatím moc, ale už jsou.

Na dnešek jsem toho měla v plánu hodně, skočila jsem na nákup, dala vařit oběd a pak přišel úkol hodně těžký. O půl deváté vyhnat  z ložnice Baruško, chtěla jsem povlíkat, A kdo zná její videa, která těm, co mám na ně mám číslo, posílám. Tak vědí.. jak naší Barušku vzbudit a dostat ji ven z postele, je téměř nadlidská úkol. No jo, přišla zima a naše Baruš jak správný medvěd zazimovala a doma ji teď je nejlépe.

Po deseti minutách se stal zázrak, Barčí vstala, já rychle vše svlékla povlečení, zapla pračku a šly jsme ven. Tam se jí pak už líbilo a zas nevěděla kdy jít domů, ani ten dnešní déšť ji nevadil.

Pak jsme spolu povlékly, uklidily ložnici, já došla s prádlem do sušárny, ušlehala krém do pařížských rohlíčků a pomalu byl čas k obědu. 

Po obědě jsem nastříkala krém na ty rohlíčky a měla radost, že až na malé chvilky se mi daří dnešní datum tak nějak zahánět.

Pak jsme šly zase ven a když jsme se vrátily domů, tak jsem udělala něco, co jsem si dala za úkol, že musím do konce roku pokořit. Podařilo  se a já tak poprvé od loňského léta zas vytáhla šicí stroj. Naposled jsem šila  někdy vloni o prázdninách a to oblečky Verunce pro panenky. To víte, že jsem si u toho pobrečela, Verunka tenkrát spala a já se rozhodla si to schovat do adventního kalendáře , jenže ten už jsem bohužel ten rok pro Verunku nedělala.

Ale i tak jsem měla radost, že jsem to dokázala a že zas šiju. Vše to trvalo do té chvíle něž mi zazvonil telefon, podle zvonění jsem poznala kdo mi volá a tak mě ten telefon nepolekal. Zvedla jsem ho, chvíli jsme si normálně povídaly a pak přišla ta nečekaná otázka, po které jsem se octla zas pěkně hluboko.

Prý jestli vím, co je dneska za den, no vím, jsou to tři měsíce, co jsme spolu s Radkem spolu snídali a pak se mi otočil svět o 180 stupňů a byla to taky sobota.

Docela jsem nechápala tu otázku, proč, za co ? Vzápětí přišla ještě jedna, jestli prý jsem přemýšlela o tom, kdyby se mohl někdo z nich vrátit , koho bych si vybrala ? To byla rána pod pás. Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlela, protože tohle se nikdy nemůže stát. Mám ráda oba opravdu  hodně moc, s každého jinak, ale to tak je v pořádku. Verunku jako moji holčičku milovanou a Radka jako mého milovaného manžela. Asi víte jak mi v tu chvíli bylo, nechápala jsem, nerozumně a všechno mi v tu chvíli připadalo strašně špatně. 

Ale rozdýchala jsem to, trvalo mi to sice dýl, ale dal jsem to. Co mě teda bolelo taky hodně , že ty dvě otázky přišly od lidí, od kterých bych to vůbec nečekala. Tak asi tak.

Když jsme pak šly s Baruško večer ven, potkali jsme sousedy vedle z domu, tam co jsem jako malá bydlela a ti mi zas malinko vrátili úsměv na tváři.  Ve čtvrtek hlídali malého vnoučka Františka. Je mu pět roků a je to takový správný šibal. A tak jsem se dozvěděla , že hned  po ránu se za nima přihnal se slovy : jestli si myslíte, že stromeček nosí Ježíšek, tak to se pletete, tak ten váš dneska spolu ustrojíme, co ? A oni mu jako správný děda s babičkou na to kývli. A tak se šlo do sklepa pro stromeček a pro ozdoby, všechno zdárně donesli domů a pustili se společně do díla. První odpadla babička, vypařila s do kuchyně vařit . Děda s fanýskem zdobili dá, když v tom Franta povídá, víš co dědo,