tento týden jsem hodně pekla na přání, takže vlastně od pondělí až do dneška jsem byla v jednom kuse. Ale nebojte, s Baruškou jsme i tak měly spoustu času na lumpačení, procházky a třeba i jen tak na naše mudrovaní. To má hodně ráda. To tak něco dělám a ukazují ji to a k tomu ji o tom povídám. Sedí vedle a poslouchá a poslouchá.
Ale šup k tomu pečení
A teď ty sušenky
Chtěli něco podzimního, tak jsem jim udělala tyhle ježka.
Celou sušenky jsem z vrchu namočila do čokolády, část posypala vánočníma čokoládovýma hovínkama, jak jim říkala naše Verunka. Pak už jsem jen dozdobila a bylo hotovo. Jen na ty oči a cukrové čumáčky jsem si musela vzít pinzetu, bez ní jsem se nějak nemohla trefit na to správné místo.
Teď už přemýšlím jak na ty zimní a vánoční.
A my frčíme s Baruškou ven a vy mějte krásnou a poklidnou sobotu.
A za všechno moc děkuju
Šárka s malou Baruškou
A vy moji dva milovaní, až budeme zas jednou a napořád spolu, tak tobě taťko upeču ten největší větrník jaký jen půjde. A tobě Verunko upeču zas ten největší věneček, slibuju.
Naposledy jsme tam s Radkem byli vloni v srpnu. Od té doby jsem neměla sílu tam jít. Mrzelo mě to moc , ale nešlo to.
V pondělí, když jsem ve městě šla kolem dušičkových vazeb co tam prodavali, jsem ani minutu nepotřebovala k důležitému rozhodnutí a už jsem si jich dvě tašky nesla domů.
Včera hned po ránu jsem se plná odhodlání na hřbitov vydala. Kousek to od nás je, to ano, ale to mi vůbec nevadilo, však víte, že jsme na procházky jezdili každý den.
Bylo příjemně chladno, dole ve městě byla ještě mlha, ale na kopci nad městem už u hřbitova svítilo sluníčko. A tim, že byl pracovní den, byl hřbitov úplně prázdný, vůbec nikoho jsem tam nepotkala a to bylo dobře .
To ticho tam bylo úplně jiné, než kdekoliv jinde. Dělalo mi dobře, když jsem měla babičky a dědy hrobeček obstaraný, nohy samy mě zavedly do staré části hřbitova, kam jsme rádi chodili s Verunkou a Radkem.
Najednou jsem si tam začala uvědomovat, že co hrob to nějaký lidský osud a trápení těch co zůstali. Ano i to je součást života. Své trápení a bolest si nese každý, ale opravdu každý z nás.
Nevím co se stalo, ale byl to zvláštní pocit, nemůžu jím nazvat smíření ani přijetí, to ne, ale odcházela se mi odtamtud tak zvláštně, jakoby by snad lehčeji.
A vidíte to nebe, všichni tři mě celou cestu domů doprovázeli a já byla za to tak ráda.
Domů jsem přišla něco po deváté, z gauče jsem bafla spokojeně chrnící Barušku a šly jsme si to hezké ráno užít i spolu .
Za všechno co pro mě děláte moc děkuju, opravdu vaše podpora pro mě hodně znamená
jsme se vydali minulou neděli před polednem pro malou Barušku. Nebyla to jen cesta pro malou, ale byla mnohem, mnohem víc.
Jak už víte, ušili na mě boudu a místo Milana pro mě přijel pan psycholog. Nejdřív jsem vůbec nechápala, myslela jsem si, že přijel nečekaně na schůzku, ale nahned jsem byla vyvedana z omylu, že tak to není a že pojedeme spolu.
A víte co , vůbec to nebylo špatné, byl to právě on, kdo mi poprvé pustil tuhle krásnou písničku a o které jsme si celou cest tam dokázali povídat. Povídali jsme úplně o všem, co v té písničce zaznělo, o tom jak každé období života je úplně jiné, jedno je nádherné a pak najednou zčerná a přinese sebou bolest, trápení, prázdno a beznaděj. Jenže tím přeci život nesmí končit.
Ano to černo v nás zanechá stopy a jizvy na celý život. Jizvy sice zůstanou, ale časem už tolik nebolí a dovolují nám vidět víc než černou a bílou a najednou se lekáme co to je , tohle přeci ne. P⁹řipadáme si jako zrádci, když se smějeme nebo z něčeho radujeme, či dokonce se na něco těšíme. Ne není to zrada, je to jen život, který už nechce, abychom se dál tak moc trápili a tak nám do života přináší i světlé okamžiky. A je jen a jen na nás, jak si dovolíme je vidět a prožívat je.
A tak se stalo, že já v to poledne pochopila, že to, že tu radost a štěstí začínám zas vnímat, že to nic to nemění na tom, jak dál ty mé dva andílky moc miluju a jak moc mi tu chybí a jak ta prázdná místa po nich bolí.
A cestou domů jsme si povídali o tom, že s malou Baruškou začínáme novou, společnou a minulostí nezatíženou, kapitolu. A že nesmíme si tu velkou radost dovolit kazit smutkem a bolestí z minulosti. Že život utíká rychleji než bychom chtěli a tak je potřeba žít právě teď a ne se trápit, tím, co už stejně nikdy nezměníme.
A tak žijeme, spolu se radujeme, lumpačíme, chodíme na procházky, spolu pracujeme a taky uklízíme na kousky rozkousaný TV magazín. A vyprávíme si o tom, že brzy budou Vánoce a že když bude hodná, že určitě dostane dárečky. Hodně toho napovídám a malá sedí a takhle poslouchá.
Někdy a to dost často mám pocit, jako bychom se znaly už roky. Ona nebyla jen náhoda,ona je osud poslaný nebíčkem.
Tolik jsem se v té písničce našla, dává mi hodně síly a naděje.
I my doma měli rádi podzim, poslední dva roky to bylo všechno jinak
Včera jsem šla po ránu do města, Blance přijedou na Martina děti a vnuci z Holandska.
Nikde nemohla sehnat červené zelí k huse, slíbila jsem jí, že se zaběhnu podívat na náměstí do jedné malé soukromé zeleniny, jestli by ho neměli tam.
Měli, měla jsem z toho velkou radost.
A víte co, těch pár dnů, co jsem byla doma úplně sama bylo hodně zvláštních a pak najednou už jsme doma dvě a to je strašně moc. Ticho, prázdno a smutno dokázaly zahnat tyhle malé pacinky, které mi už doma zas běhají .
Nikdy už nebudu mít to co bych chtěla nejvíc , to nikdy nezměním. A o to víc je potřeba vážit si toho co mámě teď, protože i to se jednou proměním ve vzpomínky.
Do města jsem šla včera zadem kolem kostela a bylo tam tak hezky.
Děkuji,
děkuji všem a za všechno. I díky vám , že jste mi pomohli dojít až sem, vnímám, že svět umí být krásný .
A vám moji milovaní posílám moc velké objetí a však vy vite.