strašně prázdná.
Nevím, proč se to tak, jak úderem blesku, změnilo.
Zničehonic jsem toho byla plná, plná prázdna a ticha. Po dnešku, kdy se k tomu přidalo ještě něco, co mi doslova podlomilo kolena, jsem jak tělo bez duše.
Byli v Trutnově a nestavili, jen poslali fotky od nás z města.
Víte, když jste sami na světě a nikoho jiného z rodiny nemáte a pak se stane tohle, tak si ještě víc uvědomíte, jak moc jste sami...
Je mi smutno, hodně smutno, brečím a to ticho kolem je tak moc slyšet až bolí.
Do toho přišla vzpomínka na Verunku a na Radka a srdce se mi rozpadá na ještě víc kousků než doposud. To co jsem pomalu skládala a lepila je zas pryč.
To jsou přesně ty bolesti, které nejsou vidět, ale kterých jsem teď plná a které mě zas ničí.
Tak moc bych chtěla abyste mi řekli, jak mě máte rádi, objali a pohladili, tak jak jste to uměli jen vy dva. Cítím se tak strašně sama.
Nezlobte se,
že Vás tím zatěžuju, ale já kromě té jedné dobré duše a Vás, to nemám komu říct a aspoň malinko si tím, že mě někdo "vyslechne ", ulevit.
Děkuju za to.
A vy dva moji milování nebojte, já se zas dám do kupy, musím kvůli vám, kvůli Barušce a i kvůli sobě, slíbila jsem Vám to přeci.
Jen je to teď nějak víc těžší.
Ano i takhle vypadá realita.
A taťko pamatuješ, tahle písnička, viď ?