Třeba i to jak jsme si s Baruškou pod okny udělaly pro radost mini záhonek. Měly jsme ho jen tak pro radost a teď už vím, že dělá radost nejen nám, ale i druhým. Jen co se trochu ochladí, trošku ho ještě rozšíříme, přikoupíme latnanou hortenzii a snad se jí tady bude dařit tak, jako té na zahradě.
A i když kytičky pravidelně dvakrát denně zalévám, tak jsou z těch veder , jak by jsi Verunko řekla, úplně hynt.
Těm na okně v kuchyni a v koupelně se zatím daří ta vedra tak nějak přežívat.
Úplně tě prcku vidím, jak by jsi běhala ven s konvičkou a kytičky by jsi zalévala. A nejen kytičky viď, to než by jsi došla ven, tak by jsi půl vody z ní vycvrndala a pak bys přišla domů celá udivená , jak málo vody se do té konvičky vejde a běžela by jsi zalévat zas a znova.
A je mi i úplně jasné, že ty cínie už by tam nebyly, určitě už by jsi je utrhla a já je tak měla doma ve vázičce.
A pak by jsi ještě běžela za taťkou se slovy, to jsem taťko hodná, že jsem mamině donesla kytičku, viď ?
Ani nevíte, jak moc bych je zas chtěla doma v té vázičce mít.
A protože už se mi zas trochu ozvala moje borelióza a jsem opět jak jednooký Žižka a nohu tahám jak válečný invalida, tak moc bych si taťko přála abych si mohla položit hlavu k tobě na rameno a ty jsi mě objala a já prostě jen tak zas věděla, že na to nejsem sama.
Tak strašně moc vás mám oba ráda, moc.
Vaše mamina s Baruškou
A Vám všem moc děkuju, že si najdete chvilku a sem ke mně zaběhnete.
pořád máme co dělat a to je moc dobře, nenudíme se ani chvilku.
Šleháme , pečeme / můj první Red Velvet /, pracujeme, obálky skládáme, chodíme ven, jezdíme na zahradu, sklízíme a rozdáváme část úrody a vaříme džemy a tady mám pocit, že to léto nějak rychle utíká, nějak moc brzy dozrávají švestky, broskvičky a i jablíčka jsou o kus dál jak jiné roky. A představ si prcku i pár sedmikrásek máme na zahradě, jen jsou takové maličké, chuďoučké a tak když jsem je dneska objevila, hned jsem je pro tebe zalila.
A i když to vypadá, že ne, tak není chvilka, abych vás dva neměla v hlavě. To ani jinak nejde, všechno jsme dělali společně, společně jsme se radovali, řešili starosti, odpočívali, jezdili na výlety a bylo nám dobře.
Ale vím, že jste tam nahoře a to mi dává sílu, sílu jít po krůčkách dál a dál a i když pořád škobrtám a někdy i hodně, to zvednutí už jde snad i malinko lépe a ten další krůček tu je znova.
Bolest, kterou si nesu je pořád stejná, jen se s ní snažím žít .
co o něm říct na začátek, snad to, že mi ho poslalo samo nebe a možná, že jste ty byli právě vy dva moji milovaní, kdo ví..... .
Spolu jsme měli už několik schůzek a tím, že není z Trutnova, nemá zde svou ambulanci a jezdí sem na návštěvu za příbuznými, jsou naše schůzky hodně neformální.
Poprvé byl u nás doma a pak už to je pokaždé jízda. Naposled , to bylo v pátek, přijel za mnou na zahradu. Že asi o tom víkendu přijede jsem tušila, že ale přijede hned v pátek a už něco po půl třetí by mě ani v duchu nenapadlo. Přišel v době, kdy ke mně Zdena chodí na kafe a tak ve chvíli kdy cinknul zvoneček na brance, jsem se vůbec nevzrušovala a dál se hrabala ohnutá v záhonku. Teprve ve chvíli, kdy se u mě zastavily pánské boty jsem zbystřila.
A pro mě tak začala další z jeho naprosto nepředvídatelnych terapií.
Nejdřív jsem se dozvěděla, proč mám ty hrozné ataky z houkajících záchranek, které ne a ne odejít. Jako jediný to zjistil a pojmenoval naprosto přesně.
Pro mě bohužel záchranka poté, co mi oznámila smrt naší Verunky a pak když vloni tolik selhala u Radka, znamená smrt a ne záchranu. A tak pokaždé když kolem nás jede, ve mně to vyvolá ty samé pocit, jako v těch dvou nejhorších dnech mého života. V tu chvíli to pro mě není záchranka, ale pohřebák. Bohužel se mi nahned vybaví i to, jak Verunku odnášeli a zároveň i to, jak jsem od Radka odcházela naposled z nemocnice. Na tyhle ataky neberu žádné léky, ty jsem odmítla, protože kdybych je měla brát pokaždé, kdy se to stane, tak už dávno je ze mě někdo jiný a to nechci.
V pátek jsme se pustili do toho, alespoň malinko se s tím vypořádat. Štípali jsme dříví, teda já musela štípat. Ale ne žádné takové co máme na topení , ale to, které Radek používal na uzení. Takže dříví pěkně tvrdé a i pro moji Fiskarsku naprosto odolné.
A tak zatímco jsem se fyzicky pokoušela rozštípnout ta polena, měla jsem i za úkol pěkně nahlas psychicky i štípat to trápení a křivdy ve mě. A tak jsme štípali to, proč napoprvé přijela záchranka až hodinu a půl po mém volání, proč babička říkala Verunce ty šeredný slova, která ji tak moc bolela a mohla způsobit tu jednu jedinou arytmii, která způsobila to, že tak nečekaně odešla.
Bylo toho víc a představte si, že já jsem to poleno nakonec rozštípla. A nejen, že jsem z toho měla radost, v tu chvíli jsem pocítila i malinký náznak úlevy. Vím, že tyhle věci už nebudu řešit, bohužel už je nikdy nezměním, není to v mých silách.
Jsem pevně rozhodnuta , že nebudu kvůli tomu podávat žádné trestní oznámení i když posudek z Lékařské komory, že ohledně Radka došlo k dvojitému závažnému pochybení ze strany jak záchranky , tak ošetřujícího lékaře mám v ruce. O peníze mi nejde a to co bych chtěla mi stejně žádný soud vrátit neumí.
Už se nechci k tomu vracet, vím, že by mi to strašně ublížilo .
S panem psychologem probíráme i to něco mezi zemí a nebem, zatím o tom nechci víc psát, ale můžu vám říct, že to ve mně vyvolalo jakousi naději, která mi fakt hodně pomáhá. Pomáhá mi třeba i v tom, že už se tolik nebojím nocí a dokonce už i trochu víc, po neskutečně dlouhé době, spím.
Pořád to všechno strašně bolí a nikdy nepřestane, pořád mám srdce rozervané na milion kousků a to se už nikdy nespraví. Pořád jsem a navždy budu milující mamina a manželka.
Ale i tak jsou dny, kdy se směju, umím se i trochu radovat a to díky Vám, vím, že mě zeshora chránite a pomáháte mi, vím to a věřím v to a to si nenechám nikdy vzít.
