Tou cestou

 

jsme se vydali minulou neděli před polednem pro malou Barušku.  Nebyla to jen cesta pro malou, ale byla mnohem, mnohem víc.

Jak už víte, ušili na mě boudu a místo Milana pro mě přijel pan psycholog. Nejdřív jsem vůbec nechápala, myslela jsem si, že přijel nečekaně na schůzku, ale nahned jsem byla vyvedana z omylu, že tak to není a že pojedeme spolu.

A víte co , vůbec to nebylo špatné, byl to právě on, kdo mi poprvé pustil tuhle  krásnou písničku a o které jsme si celou cest tam dokázali povídat. Povídali jsme úplně o všem, co v té písničce zaznělo, o tom jak každé období života je úplně jiné, jedno je nádherné, a pak najednou zčerná a přinese sebou bolest, trápení , prázdno a beznaděj. Jenže tím přeci život nesmí končit.

 Ano to černo v nás zanechá stopy a jizvy na celý život. Jizvy sice zůstanou, ale časem už tolik nebolí a dovolují nám vidět víc než černou a bílou a nejednou se lekáme co to je , tohle přeci ne. připadáme si jako zrádci, když se smějeme nebo z něčeho radujeme, či dokonce se na něco těšíme. Ne není to zrada, je to jen život, který už nechce, abychom se dál tak moc trápili a tak nám do života přináší i světlé okamžiky.  Je jen a jen na nás, jak si dovolíme je vidět a prožívat je. 

A tak se stalo, že já v to poledne pochopila, že to, že tu radost a štěstí začínám zas vnímat, že to nic to nemění na tom, jak dál ty mé dva andílky moc miluju a jak moc mi tu chybí.

A cestou domů jsme si povídali o tom, že s malou Baruškou začínáme novou, společnou a minulostí nezatíženou, kapitolu. A že nesmíme si tu velkou radost dovolit kazit smutkem a bolestí z minulosti. že život utíká rychleji než bychom chtěli a tak je potřeba žít právě teď a ne se trápit, tím, co už stejně nikdy nezměníme. 

A tak žijeme, spolu se radujeme, lumpačíme, chodíme na procházky, spolu pracujeme a taky uklízíme na kousky rozkousaný TV magazín. A vyprávíme si o tom, že brzy