po dlouhých sedmi měsících, sice asi jen na hodinu, ale byly.
Bylo tam tak smutno, prázdno a ticho.
Ticho jsme na zahradě měli vždycky rádi, ale takové to jiné. Tohle dnešní bylo plné vzpomínek, bolesti a slz. Tolik jste mi tam oba chyběli a když jsem si pak uvědomila, že už nikdy, opravdu nikdy tam se mnou nebudete, měla jsem pocit,že právě dnes, po tom všem, přišel den, kdy mé srdce pukne nadobro.
Ano opět se přihlásila velká panická ataka a já na ni byla úplně sama. Ve chvíli kdy jsem si uvědomila, že nad ní pomalu vítězím přišlo i rozhodnutí.
Ano já to dám, protože oba vás mám navždy ve svém srdíčku a tak budu na zahradu jezdit a vy vlastně tam budete pořád se mnou.
A tam, tak tam jaro teprve začíná nesměle nakukovat.
Práce tam bude jak na kostele, ale toho se ani trochu nebojím a docela se na to i těším, jak tu džungli po zimě proměním zas v místo, která nám dávalo radost.
Já to zvládnu, kvůli nám třem a Barušce, slibuji vám to broučkové moji milovaní 💔💔
Vaše mamina s vodnicí Baruškou
musela jsem ji hodně domlouvat, aby tam neskončila
P.S.
je neděle dopoledne a nemůžu nic odkládat, o to by to bylo horší, takže v poledne pro nás přijede Jirka a my pojedeme na zahradu makat. Ranní hustá mlha už se rozplynula, svítí sluníčko a tak nám to o to lépe půjde od ruky. Nebude lehké tam být celé odpoledne, ale já se nevzdám, nemůžu .
Mějte hezkou neděli
a vy dva moji andílci, ne že se mi budete smát až tam budu zápasit se sudama a se vším ostatním.
Moc Vás mám ráda moc 💔💔🥰
