My dneska takhle

bylo to naprosto nečekané  a rychlé.

Jak já to září nemám ráda.

Zítra rentgen hrudníku a krevní obraz, v poledne budeme chytřejší.

Prosím, moc prosím ať to dopadne dobře,

já vím, že jednou Barušku nebudu mít, ale teď prosím ještě ne, už takhle je doma strašný ticho a prázdno.

Bez ní už bych opravdu neměla sílu jít dál,

opravdu moc velký strach o ní mám.

Víte, poslední dva roky mám pocit, že jsem nadobro ztratila sama sebe.

Vlastně už ani já sama nevím kdo jsem a  jak se sama do sebe aspoň trochu vrátit.

Ano, dělám to co se ode mne očekává.

Žiju, funguju a usmívám se .

Ale někde uvnitř vím, že to nejsem já. že jen stojím zamrzlá v čase a sleduji svůj vlastní život, jak si žije tak nějak beze mně.

A vlastně se ani nebojím toho, kam směřuje.

 Děsím se jen toho, že  už si ani nepamatuju, kým jsem byla, než jsem se začala ztrácet a že ten můj život jde sám beze mne a já jen stojím a koukám a nechávám ho jít .....

Už té bolesti je na mě nějak moc

Šárka 

Zítra, až budu vědět , tak vám napíšu víc .