Pan psycholog

 co o něm říct na začátek,  snad to, že mi ho poslalo samo nebe a možná, že jste ty byli právě vy dva moji milovaní,  kdo ví..... .

Spolu jsme měli už několik schůzek a tím, že není z Trutnova,  nemá zde svou ambulanci a jezdí sem na návštěvu za příbuznými, jsou naše schůzky hodně  neformální.  

Poprvé byl u nás doma a pak už to je pokaždé jízda. Naposled , to bylo v pátek,  přijel za mnou na zahradu. Že asi o tom víkendu přijede jsem tušila, že ale přijede hned v pátek a už něco po půl třetí by mě ani v duchu nenapadlo.  Přišel v době, kdy ke mně Zdena chodí na kafe a tak ve chvíli kdy cinknul zvoneček na brance, jsem se vůbec nevzrušovala a dál se hrabala ohnutá v záhonku. Teprve ve chvíli,  kdy se u mě zastavily pánské boty jsem zbystřila.

A pro mě tak začala další z jeho naprosto nepředvídatelnych terapií. 

Nejdřív jsem se dozvěděla, proč mám ty hrozné ataky z houkajících záchranek, které ne a ne odejít. Jako jediný to zjistil a pojmenoval naprosto přesně. 

Pro mě bohužel záchranka poté, co mi oznámila smrt naší Verunky a pak když vloni tolik selhala u Radka, znamená smrt a ne záchranu.  A tak pokaždé když kolem nás jede, ve mně to vyvolá ty samé pocit, jako v těch dvou nejhorších dnech mého života. V tu chvíli to pro mě není záchranka, ale pohřebák. Bohužel se mi nahned vybaví i to, jak Verunku odnášeli a zároveň i to, jak jsem od Radka odcházela naposled z nemocnice. Na tyhle ataky neberu žádné léky,  ty jsem odmítla, protože kdybych je měla brát pokaždé,  kdy se to stane, tak už dávno je ze mě někdo jiný a to nechci. 

 V pátek jsme se pustili do toho, alespoň malinko se s tím vypořádat.  Štípali jsme dříví, teda já musela štípat. Ale ne žádné takové co máme na topení , ale to, které Radek používal na uzení. Takže dříví pěkně tvrdé a i pro moji Fiskarsku naprosto odolné. 

A tak zatímco jsem se fyzicky pokoušela rozštípnout ta polena, měla jsem i za úkol pěkně nahlas psychicky i štípat to trápení a křivdy ve mě. A tak jsme štípali to, proč napoprvé přijela záchranka až hodinu a půl po mém volání,  proč babička říkala Verunce ty šeredný slova, která ji tak moc bolela a mohla způsobit tu jednu jedinou arytmii, která způsobila to, že tak nečekaně odešla.  

Bylo toho víc a představte si, že já jsem to poleno nakonec  rozštípla. A nejen, že jsem z toho měla radost,  v tu chvíli jsem pocítila i malinký náznak úlevy. Vím, že tyhle věci už nebudu řešit,  bohužel už je nikdy nezměním, není to v mých silách.  

Jsem pevně rozhodnuta , že nebudu kvůli tomu podávat  žádné trestní oznámení i když posudek z Lékařské komory, že ohledně Radka došlo k dvojitému závažnému pochybení ze strany jak záchranky , tak ošetřujícího lékaře mám v ruce. O peníze mi nejde a to co bych chtěla mi stejně žádný soud vrátit neumí.

Už se nechci k tomu vracet, vím, že by mi to strašně ublížilo .

S panem psychologem probíráme i to něco mezi zemí a nebem, zatím o tom nechci víc psát,  ale můžu vám říct, že to ve mně vyvolalo jakousi naději,  která mi fakt hodně pomáhá.  Pomáhá mi třeba i v tom, že už se tolik nebojím nocí a dokonce už i trochu víc,  po neskutečně dlouhé době,  spím. 

Pořád to všechno strašně bolí a nikdy nepřestane,  pořád mám srdce rozervané na milion kousků a to se už nikdy nespraví.  Pořád jsem a navždy budu milující mamina a manželka.

Ale i tak jsou dny, kdy se směju, umím se i trochu radovat a to díky Vám,  vím,  že mě zeshora chránite a pomáháte mi, vím to a věřím v to a to si nenechám nikdy vzít.  

Je to moje síla a moje naděje 

Moc vás oba miluju,  moc 💔💔