Ráno jsem musela

 do města,

 měla jsem tam nějaké zařizování. 

Nechtělo se mi, ale musela jsem. Asi by to šlo odložit na jindy, ale nemám ráda něco odkládat, raději to udělám hned.

Dnes jsem ale měla poslechnout mé nesmělé já, kterému se moc nechtělo. 

Potkala jsem spolužačku ze základky a kdyby se ona ke mně nepřihnala, asi bych ji ani neviděla, nekoukám po lidech, nechci žádná nečekaná shledání.

 

/ Alčo moc děkuju/

Tohle bylo opravdu nečekané . A bylo takovéto :

Bez jejího pozdravu hned nadrsno , hele on ti prý umřel Radek jo , Miloš  mi to říkal, no nic si z toho nedělej. Podívej já jsem rozvedená a taky si z toho nic nedělám. Tak já už zas musím a pozdravuj Verču, už jsem tě dlouhou s ní neviděla.  A bylo.

V posledních dnech se cítím opravdu mizerně, připadám si jak kdybych byla v jiném světě. No i když asi vlastně jsem. Život se mi otočil vzhůru  nohama a najednou jako bych do tohoto světa ani nepatřila. Jsem jiná, stalo se něco, na co ostatní nechtějí ani pomyslet a to mě změnilo. Nebojím se svojí smrti. Vím jak smrt vypadá. Teď už se bojím jen o Barušku, je to jediné co mám. 

Mám pocit, že ty kousky na které se rozpadlo moje srdce, jsou ještě víc ostřejší a bodají ukrutnou silou.

Mám je oba v každém svém nádech, který bolí stejně jako to prázdno a ticho po Verunce a Radkovi.

Ano žiju a jdu dál, ani sama nevím kam mě mé kroky vedou. Snažím se, ale pro koho ?

Víte rady, typu : dej tomu čas bude líp už dávno neposlouchám.  Každý jsme přeci úplně jiný, není žádná univerzální rada, naštěstí.  Neumím si totiž představit, že bych se měla chovat podle nějakých tabulek, které by byly pro všechny stejné.  

Chtěla bych umět poručit mojí hlavě, která si se mnou dělá co chce a na kterou ani můj rozum nestačí a neví si s ní rady.

I přesto všechno jdu dál I když právě teď víc škobrtám jak jdu, ale i za to škobrtání jsem ráda a asi to tak je v pořádku. Nemůže jít všechno hned.

A ta výlohy v cukrárně se mi líbila, byla totiž v tom ranním šedu aspoň trochu veselá a to je dobře. 

Šárka s Baruškou