Měla jsem za úkol

a musela jsem ho stihnout do dneška, najít si nějako fotku, 

když jsem byla malá a kde to jsem nejvíc já. 

Už dopředu jsem přesně věděla, která fotka to je. Žádnou načinčanou a  uměle tvářící se do foťáku na ní ale malou Šárku nenajdete. Je tam úplně obyčejná, malá spokojená holčička. Usmívá se, vlasy i když učesané, tak rozcuchané do všech stran.

Ano, to jsem celá já, donedávna jsem se taky ráda a hodně smála, oblečení mám nejraději sportovní a nebo ležérní a  o vlasech ani mluvit nebudu, jak je mám vlnité, tak pořád někde trčí a dělají si co chtějí.

A taková jsem tedy já. jak tenkrát tak i teď. Ta fotka je z léta , myslím si 1971 a to jsme byli s babičkou s dědou na dovolené u Máchova jezera.

A dostala jsem za úkol si tu fotku nalepit hned na první prázdnou stránku diáře.

Tak jsem to tedy tak udělala. A co jsem ještě udělala a nebylo to tedy v plánu, nalepila jsem si tam to krásné vánoční přáníčko, které jsem před týdnem dostala a dal i dem Vám. Nejdřív jsem myslela, že si ho tam přepíšu. Ale ne , nakonec jsem ho tam nalepila. Myslím, si, že když tam je nalepené a napsané tu rukou, která mi to takhle přála, že má určitě větší sílu, než kdybych ho tam měla už jen jako přepsané.

A jak už asi správně tušíte, tak nejen že diář se bude plnit tím vším co se mi povedlo a z čeho mám radost, ale jak říkala paní doktorka, bude to i místo, kde budu  psát i vzkazy malé Šárce a mám za úkol s ní být víc a víc ve spojení a dělat ji spokojenou i teď v téhle, pro mě , velmi těžké a bolestné době .

Vám všem do nového roku přeju to co jsem Vám už jednou přála 

a to je to co je napsáno v tom přáníčku 

Moc moc Vám za všechno co pro mě děláte děkuju, protože bez Vás tady a těch pár lidí tady ode nás a samozřejmě i toho někoho z Pilníkova, nevím, kde bych dneska byla. To všichni vy mě držíte nad vodou.

Pravdou je, že nejhorší bolest vzniká ve chvíli, kdy odešel někdo kdo byl vším:

Nezabíjí křik i když bys chtěla za začátku křičet všude a pořád : PROČ ?

Zabíjí tě to ticho které vzniklo po něm,

místo kde měl být a není,

jeho hlas a jistota, kterou Ti dával.

Čas to nespraví, jen Tě naučí žít s prázdnem, 

které se ozývá pokaždé,

 když si na něj vzpomeneš.

Odehrává se to uvnitř a bolí to každý den i když druzí to nevidí, 

pro tebe to je ale  NAVŽDY 

a pro mě rovnou dvakrát, bohužel.

Tak moc mi oba chybíte, to se ani nedá popsat slovy.

Miluju Vás oba moc, moc, moc ......♥

Tahle fotka je stará přesně dva roky, kde by mě tenkrát napadlo, že .........