Měla jsem za úkol

a musela jsem ho stihnout do dneška, najít si nějako fotku, 

když jsem byla malá a kde to jsem nejvíc já. 

Už dopředu jsem přesně věděla, která fotka to je. Žádnou načinčanou a  uměle tvářící se do foťáku na ní ale malou Šárku nenajdete. Je tam úplně obyčejná, malá spokojená holčička. Usmívá se, vlasy i když učesané, tak rozcuchané do všech stran.

Ano, to jsem celá já, donedávna jsem se taky ráda a hodně smála, oblečení mám nejraději sportovní a nebo ležérní a  o vlasech ani mluvit nebudu, jak je mám vlnité, tak pořád někde trčí a dělají si co chtějí.

A taková jsem tedy já. jak tenkrát tak i teď. Ta fotka je z léta , myslím si 1971 a to jsme byli s babičkou s dědou na dovolené u Máchova jezera.

A dostala jsem za úkol si tu fotku nalepit hned na první prázdnou stránku diáře.

Tak jsem to tedy tak udělala. A co jsem ještě udělala a nebylo to tedy v plánu, nalepila jsem si tam to krásné vánoční přáníčko, které jsem před týdnem dostala a dal i dem Vám. Nejdřív jsem myslela, že si ho tam přepíšu. Ale ne , nakonec jsem ho tam nalepila. Myslím, si, že když tam je nalepené a napsané tu rukou, která mi to takhle přála, že má určitě větší sílu, než kdybych ho tam měla už jen jako přepsané.

A jak už asi správně tušíte, tak nejen že diář se bude plnit tím vším co se mi povedlo a z čeho mám radost, ale jak říkala paní doktorka, bude to i místo, kde budu  psát i vzkazy malé Šárce a mám za úkol s ní být víc a víc ve spojení a dělat ji spokojenou i teď v téhle, pro mě , velmi těžké a bolestné době .

Vám všem do nového roku přeju to co jsem Vám už jednou přála 

a to je to co je napsáno v tom přáníčku 

Moc moc Vám za všechno co pro mě děláte děkuju, protože bez Vás tady a těch pár lidí tady ode nás a samozřejmě i toho někoho z Pilníkova, nevím, kde bych dneska byla. To všichni vy mě držíte nad vodou.

Pravdou je, že nejhorší bolest vzniká ve chvíli, kdy odešel někdo kdo byl vším:

Nezabíjí křik i když bys chtěla za začátku křičet všude a pořád : PROČ ?

Zabíjí tě to ticho které vzniklo po něm,

místo kde měl být a není,

jeho hlas a jistota, kterou Ti dával.

Čas to nespraví, jen Tě naučí žít s prázdnem, 

které se ozývá pokaždé,

 když si na něj vzpomeneš.

Odehrává se to uvnitř a bolí to každý den i když druzí to nevidí, 

pro tebe to je ale  NAVŽDY 

a pro mě rovnou dvakrát, bohužel.

Tak moc mi oba chybíte, to se ani nedá popsat slovy.

Miluju Vás oba moc, moc, moc ......♥

Tahle fotka je stará přesně dva roky, kde by mě tenkrát napadlo, že .........

P.S.

Kdybych si mohla něco přát a pak už celý život nic, tak jen to aby jste se mi mohli vrátit, jenže já vím, to se nikdy nestane.

Tak moc mi chybíte, je tu bez vás tam moc smutno, prázdno  a to ticho, to mě fakt moc ubližuje.....

Vždyť člověk se narodí proto, aby mohl žít, oba jste tak rádi žili a najednou všechno je pryč, všechno...

Vím jak to bylo vloni v tenhle čas na Silvestra, taky nám bylo moc smutno po Verušce a utěšovali jsme jeden druhého, objímali se a hladili a polykali nejen slané, ale i hořké a bolavé slzy...

Tak moc bych teď potřebovala, abychom se zas mohli obejmout a ty jsi mi řekl, neplač mamášku neplač, máme přeci ještě jeden druhého.....