Hodně jsem přemýšlela o tom

jestli je nebe.

Sama jsem nevěděla, ale už vím. Teda vím tak, jak  já chci vědět a pomáhá mi to. 

Když vloni v únoru Radek onemocněl a ve chvíli kdy ho převáželi z Trutnova do Hradce do nemocnice, tak mě připravovali na všechno, moc nadějí tenkrát nebylo, všechno hrálo proti nám. Tu noc a ještě několik další nocí, dnů a týdnů jsem se bála každého zazvonění telefonu. Hodně jsem v ty dny prosila tam nahoru o pomoc, A jak víte, vše dobře dopadlo a já věřila, že ty moje a Verunčiny prosby byly vyslyšeny.

Jenže pak vloni v září přišla první velká rána a v tu dobu už jsem na nebe nevěřila, přeci kdyby bylo, tak by se tohle nemohlo stát. Jenže brzy nám s Radkem to nebíčko chybělo a my věřili, že je a v něm je spokojená i naše Verunka. Byla to taková malá náplast na tu jizvu, která se nikdy nezhojí.

To samé se mi opakovalo i letos v září, kdy mi odešel Radek. A já zas začala pochybovat a několik dnů jsem zas nevěřila. Brzo mi ale došlo, že ne , že takhle to nechci, přeci něco musí být, kdy ty svoje andílky mám a kde jinde by měli být než v nebi. Ano věřím na nebe a na jeho dobro v něm a vím, že oba se tam mají moc dobře. Mají tam kolem sebe všechny ty, kteří tam od nás již odešli dříve a kteří je mají rádi.

A to mě utěšuje a nikým si to nenechám vzít a ani vymluvit. Každou chvíli tam nahoru obracím oči a povídám si s nima a dělá mi to dobře. 

Tak co vy dva moji, chodili i u vás včera Mikuláš s andělem ? Předpokládám, že čerti asi ne.

A víš co Veruško, zeptej se taťky co měl v mikulášském balíčku nejraději. Byly to neloupané arašídy, kubánské pomeranče a lízátka. Ty už je nepamatuješ. Byly takový jakoby ve tvaru podlouhlé slzy a byly zabaleny do voskového papíru. Taťka měl nejraději zelený a já oranžový. A úplně nejlepší byly, když zvlhly a zcukernatěly, to pak byly krásně měkký a daly se dobře kousat.

Tak to taťkovi připomeň a on ti určitě ještě poví, jak ho jako malého kluka, to ještě bydleli ve Voletinách, sebrali čerti do pytle. A schválně jestli se ti přizná, mně to řekl, že se tenkrát opravdu hodně bál. A prosím, nezapomeň taťkovi cvičit s pravou rukou. Však tak dobře jako ty, to nikdo jiný neuměl.

Mám vás oba moc moc ráda, moc mi chybíte.

A teď když nesvítí sluníčko mi chybíte ještě víc. Přes ty černé mraky nevidím nebe a nevidím tak k Vám.

A teď ať mi někdo vymluví, že nebe není, je a mě dodává sílu, velkou sílu.

,Každý máme něco v co věříme a co nám pomáhá a mě pomáhá tohle.

Tak vy moji broučkové, mějte se hezky, všechny tam pozdravujte a občas na mě mrkněte, abych zas nezačala blbnout.

Vaše milující mamina a lenoška Baruška 

Verunko,

poznáváš kamínek, 

co jsi mi na procházce našla a dala se slovy, ten je srdíčkový a je pro tebe ♥