Měla jsem za úkol

a musela jsem ho stihnout do dneška, najít si nějako fotku, 

když jsem byla malá a kde to jsem nejvíc já. 

Už dopředu jsem přesně věděla, která fotka to je. Žádnou načinčanou a  uměle tvářící se do foťáku na ní ale malou Šárku nenajdete. Je tam úplně obyčejná, malá spokojená holčička. Usmívá se, vlasy i když učesané, tak rozcuchané do všech stran.

Ano, to jsem celá já, donedávna jsem se taky ráda a hodně smála, oblečení mám nejraději sportovní a nebo ležérní a  o vlasech ani mluvit nebudu, jak je mám vlnité, tak pořád někde trčí a dělají si co chtějí.

A taková jsem tedy já. jak tenkrát tak i teď. Ta fotka je z léta , myslím si 1971 a to jsme byli s babičkou s dědou na dovolené u Máchova jezera.

A dostala jsem za úkol si tu fotku nalepit hned na první prázdnou stránku diáře.

Tak jsem to tedy tak udělala. A co jsem ještě udělala a nebylo to tedy v plánu, nalepila jsem si tam to krásné vánoční přáníčko, které jsem před týdnem dostala a dal i dem Vám. Nejdřív jsem myslela, že si ho tam přepíšu. Ale ne , nakonec jsem ho tam nalepila. Myslím, si, že když tam je nalepené a napsané tu rukou, která mi to takhle přála, že má určitě větší sílu, než kdybych ho tam měla už jen jako přepsané.

A jak už asi správně tušíte, tak nejen že diář se bude plnit tím vším co se mi povedlo a z čeho mám radost, ale jak říkala paní doktorka, bude to i místo, kde budu  psát i vzkazy malé Šárce a mám za úkol s ní být víc a víc ve spojení a dělat ji spokojenou i teď v téhle, pro mě , velmi těžké a bolestné době .

Vám všem do nového roku přeju to co jsem Vám už jednou přála 

a to je to co je napsáno v tom přáníčku 

Moc moc Vám za všechno co pro mě děláte děkuju, protože bez Vás tady a těch pár lidí tady ode nás a samozřejmě i toho někoho z Pilníkova, nevím, kde bych dneska byla. To všichni vy mě držíte nad vodou.

Pravdou je, že nejhorší bolest vzniká ve chvíli, kdy odešel někdo kdo byl vším:

Nezabíjí křik i když bys chtěla za začátku křičet všude a pořád : PROČ ?

Zabíjí tě to ticho které vzniklo po něm,

místo kde měl být a není,

jeho hlas a jistota, kterou Ti dával.

Čas to nespraví, jen Tě naučí žít s prázdnem, 

které se ozývá pokaždé,

 když si na něj vzpomeneš.

Odehrává se to uvnitř a bolí to každý den i když druzí to nevidí, 

pro tebe to je ale  NAVŽDY 

a pro mě rovnou dvakrát, bohužel.

Tak moc mi oba chybíte, to se ani nedá popsat slovy.

Miluju Vás oba moc, moc, moc ......♥

Tahle fotka je stará přesně dva roky, kde by mě tenkrát napadlo, že .........

P.S.

Kdybych si mohla něco přát a pak už celý život nic, tak jen to aby jste se mi mohli vrátit, jenže já vím, to se nikdy nestane.

Tak moc mi chybíte, je tu bez vás tam moc smutno, prázdno  a to ticho, to mě fakt moc ubližuje.....

Vždyť člověk se narodí proto, aby mohl žít, oba jste tak rádi žili a najednou všechno je pryč, všechno...

Vím jak to bylo vloni v tenhle čas na Silvestra, taky nám bylo moc smutno po Verušce a utěšovali jsme jeden druhého, objímali se a hladili a polykali nejen slané, ale i hořké a bolavé slzy...

Tak moc bych teď potřebovala, abychom se zas mohli obejmout a ty jsi mi řekl, neplač mamášku neplač, máme přeci ještě jeden druhého.....

v noci jsme měly

s Baruškou bojový poplach.  Určitě už jsem vám psala, že špatně spím, jsou noci kdy nespím ani chvíli a když se to podaří, tak usínám obvykle až mezi druhou a čtvrtou hodinou.

V noci Baruška spokojeně chrupala omotaná kolem mé hlavy a  já jen tak ležela, tak jako každou jinou noc . Najednou  o půl druhé Baruška vystartovala z postele  a hurá k hlavním dveřím. Večer nám totiž nešlo veřejné osvětlení a tak když jsme byly venku byla tam tma, však víte jako kde. A naše Barčí se tak bála, že i bobek odflákla a honem domů.

A mě tak bylo teda v noci hned jasné co má za problém, Na pyžamo jsem navlíkla jen bundu, do bot jsem vlezla bez ponožek, však vždyť budeme hnedka doma, tak na co bych se strojila víc, že jo .

A mazaly jsem ven. Baruška se nahned vykakala, sebraly jsme to vyhodily do koše a měla jsem namířeno domů . Barčí ovšem byla jiného názoru, venku drobně chumelilo a to se jí moc zalíbilo a tak si spokojeně šmejdila na louce, nehledě na to, že je noc a kolik je hodin. Nalákala jsem ji domů  až na bonbon. 

No jenže tím to nekončilo. Asi měla vyspáno nebo jestli ten sníh ji probral nevím, to mi neřekla, ale přitáhla do postele toho obr velkého růžového medvěda a začala si hrát. Vydrželo jí to asi půl hodiny, pak si vlezla ke mně pod peřinu a spokojeně spala do půl desáté.

Asi by spala i dýl, to ona umí, ale tahala jsem ji ven na sníh  a to se teda povedlo. Moc ho zatím nemáme, ale i tak bylo venku se sluníčkem a troškou toho nadýchaného sněhu hezky .

Takže tyhle jsou z dnešní louky

 A tohle je ten můj šmodrchací dáreček co jsem dostal a díky kterému se mi včera zas po dlouhé době podařilo vzít háček do ruky a chvilku s ním šmodrchat / jak by napsal náš brouček/

Je moc prima, že součástí toho všeho byl i háček a já tak nemusela brát jeden z těch Verunčiných. To asi rozhodlo, že jsem na to háčkování dostala chuť. Bylo to zatím jen trochu opatrně , ale bylo, víc to zatím nešlo, tolik mi to Verunku připomínalo. Ale vím, že to půjde, ne proto, že musí, ale proto, že jsem vnímala, že mě to zas začalo bavit.

Jo a ten háček, tak ten je super, strašně dobře se díky těm pryžovým kuličkám drží. Vůbec jsem netušila, že takové nějaké mají.

Jinak tahle sada je určena na vánoční háčkování , je k ní i návod a vše  co k tomu potřebujete.

Aťko moc děkuju .

A zítra máme silvestra, tak něco na zub se možná bude hodit.

Je to bageta namazaná česnekovou pomazánku a dál už to vidíte samy .

Mějte hezký večer a za všechno , co pro mě tady děláte moc děkuju.

Šárka a ponocná Baruška

A zítra mrknem na ten můj diář, už se v něm něco děje .

Včera dopoledne by mě ani v duchu

nenapadlo, že mi před obědem zazvoní telefon s neznámým číslem .

Zazvonil a já přemýšlela jestli ho mám vůbec zvednout, však víte jaké mám pořád problémy s telefonováním. Když zazvonil podruhé tak jsem ho tedy zvedla, představila se mi neznámá paní a rozpovídala se. Byla to známá našich známých pro kterou jsem, aniž bych ji znala, pekla taky cukroví a to rovnou tři kila.

A že moc děkuje , že jim to moc chutnalo  a to tak moc, že už nemají ani kousek. A že v pondělí navečer čekají vzácnou návštěvu a jestli bych jí ještě něco , vlastně do druhého dne stihla upéct.

Uááááá

V hlavě mi to začalo pracovat, nemám už žádné vlašáky, mandle nemám oloupané, vlastně to chce do zítra rovnou dvě kila, kdyby to šlo. 

Pojala jsem to tak, že to je dobrá výzva a kývla ji na to s tím, že to budou tak maximálně dva druhy, víc, že nestihnu . Paní se mohla štěstím uděkovat a já zjistila, že se už na to vlastně těším.

Rozloučily jsme se s tím, že se dneska po obědě staví.

Takže já honem začala přemýšlet co a jak udělám a poměrně brzo jsem měla jasno.

Honem jsem šla zadělat velkou dávku lineckého těsta, dala ho do ledničky odpočinout a bylo.

Odpoledne. když jsme se vrátily z procházky jsem se pustila do díla.

Vybrala jsem si čtyři vhodné formičky a vykrajovala a vykrajovala a pekla a pekla a zaplať pánbůh nic nespálila / což o pařížských rohlíčkách, které jsem pekla minulou neděli říct nemůžu/.

 Poté jsem mazala a zdobila, no a takhle to dopadlo.  A i když základ je úplně obyčejné linecké těsto, tak se mi nakonec podařilo vykouzlit čtyři naprosto  rozdílné druhy cukroví.

A jak jsem to tedy nakonec vymyslela :

Tak tohle je  klasické se džemem, akorát místo rybízového jsem dala ostružinový.

Další byly hvězdičky alá išelské dortíčky.

 Náplň jsem udělala ze zbytku mletých vlašáků co jsem měla / byla to jedna hrstička/, pár mletých piškotů, jednoho žloutku, lžičky meruňkového džemu, cukru a trošky rumu. Polila čokoládou / ve které jsem měla ještě od posledka drcené oříšky, ale to ničemu nevadilo / a bylo hotovo.

Jako třetí přišly na řadu nugátový kolečka.

Ty jsem pomazala kupovanou lotuskovou " nugetou ". A protože jsem už neměla bílou čokoládovou polevu, tak jsem kolečka namáčela do bílé glazury a nakonec je ozdobila karamelovýma hoblinkama.

/ obojí, jak tu glazuru v prášku , tak i hoblinky jsem kupovala přes net a jsem s tím spokojená/.

A jako poslední jsem vymyslela pistáciové stromečky. 

Tady  byla výhoda, že mi na ně od Vánoc zbyly ještě nějaké suroviny a tak jsem se mohla do nich pustit. Náplň je z dubajských nití a  zbytku pistáciové pasty a protože té jsem měla fakt už jen zbytek, tak jsem přidala trochu salka a bylo . Namáčela jsem do pistáciové polevy a sypala jak jinak než pistáciema. Nitě , pastu i polevu jsem kupovala taky přes net.

Paní si to už odvezla a já jsem ráda, že jsem do toho šla, beru to jako další nečekanoý krůček kupředu , ve kterém jsem obstála .

/ i když teda,když jsem s ní telefonovala, tak jsem se pěkně z toho rozklepala a rozkoktala/

Musela jsem si to sem uložit, protože za pár dnů už bych nevěděla jak jsem to dělala a tak abych to tu měla pro případ, zas nějakého nečekaného pečení. I když  teď už vím o dalších dvou variantách jak by to šlo ještě udělat.

Původně jsem chtěla psát a něčem jiném, ale to neva, necháme si to na příště.

Mějte hezký zbytek pondělí a protože mi Ježíšek nadělil i něco na háčkování a já kolem toho pořád  chodím jak kolem horké kaše, to kvůli Verunce a jejímu šmodrchání/. Tak jsem se rozhodla, posílena tím pekařským úspěchem, že to dneska zkusím vzít do ruky a aspoň pár oček a sloupků ušmodrchám.

Šárka s Baruškou

Tohle je jeden z dárečků, co jsem na Vánoce taky dostala, moc hezký a milý nápad.

Myslela jsem si ,

že po Štědrém večeru bude líp. Není, doufala jsem, že když zvládnu ten den, kterého jsem se tolik bála, že opravdu bude o něco líp. Opravdu není ani o malinko.

Naopak se do mně se vší drzostí nastěhovalo ohromné bolestivé prázdno. Vlezlo všude, do každého kousíčku těla.

Jak jen to je možné, před dvěma lety jsme měli jeden druhého a teď teď tu po nich zbylo to strašné prázdno, které už není jen všude kolem mně , ale opravdu i všude ve mně.

Jakoby nic jiného neexistovalo, mám pocit, že kromě prázdna se do mně stěhuje i slepota a hluchota.

Vím, že nejsem sama, kdo má nějaké trápení, takových nás je spousta.

V pondělí odpoledne se tu  naprosto nečekaně objevil Aleš s malým Daníkem. Někdo zvonil a tam oni dva.

Hned ale hlásil, že jen na chvíli. Před Vánocemi jsem  Rozince a Daníkovi poslala vánoční dárky, cítila jsem to tak a tak jsem to tak i udělala. Už ve dveřích mi dával krabičku se slovy, vezeme Ti dárek na oplátku, ale hned zas pojedem, přijeli jsme totiž pro máme, pojede k nám.

Zdrželi se asi hodinu a něco, za celou tu dobu se mnou prakticky nepromluvil, nejdřív si s někým psal a pak se zvedl, že se musí jít na něco podívat do auta.

Prcek byl ale skvělej, vůbec se nestyděl, brebentil, snědl všechny perníčky, polil se potím, načůral vedle záchoda a se slovy deku nemáš se uvelebil v leže na gauči a koukal na pohádku.

A když pak přišel Aleš, že už musí jet, ani se mu od nás nechtělo.

Rozloučili se a odjeli, bez jakéhokoliv příslibu, že se zase staví.

A to bolí.

Když víte, že je ještě někdo, ke komu byste mohli patřit a bohužel to tak není.

Prosit se jich ale o to  nebudu, nestojí o to, nestojí a o mě už vůbec ne.

♥♥♥♥

Mám Barušku, já vím a to je hodně moc.

Chybíte mi ale vy dva moji milovaní.

Chybí mi taťko to naše povídání, hodně jsme toho za ten rok, co jsme neměli Verunku spolu napovídali.

Všude jsme povídali a nejraději jsme to měli když jsi se koupal viď. To jsem tě vždycky nejdřív umyla, pak jsem si sedla v koupelně na zem, opřela se o zeď, Baruška se uprdelila u mě, s hlavičkou v klíně  a už jsme povídali. Povídali jsme o všem možném, až jsme kolikrát  ztratili pojem o čase a pak se divili, kolik už je hodin.

Hodně jsme toho pak napovídali i večer v ložnici, leželi jsme otočeni k sobě, drželi se za ruku a povídali si  a vzpomínali na Verušku.

Chybí mi strašně moc ty naše úplně obyčejné, ale přesto tolik vzácné chvíle. 

To bylo to, co nás naplňovalo, dodávalo nám sílu jít bez Veruny dál.

Chybí mi opravdu moc tyhle běžné maličkosti, které právě dělají  život hezčím a hezčím.

Tak moc bych vás bych teď chtěla obejmout, pohladit a říct, jak moc vás oba mám ráda.

Nemůžu.

Tak aspoň vám tam nahoru vzkazuju, jak neskutečně jsem vděčná, že jsem vás oba měla.

Moc, moc, moc.

Bolí to víc jak jindy, najednou mám pocit, že to prázdno, které mě pohlcuje, mě snad úplně rozerve.

Je strašné zůstat tak najednou sám.

Nikdo vás nepřipraví na to, jak žít dál ve světě, který dál pokračuje, zatímco vám se zastavil čas a to rovnou dvakrát. Ztratit milované dítě, záhy milovaného muže, které jste milovali celým svým srdcem není jen chvilková událost. To je úplně jiný svět, ve kterém jste se najednou ocitli a i když se snažíte usmívat, ten svět už ve vás zůstane navždy.

Važte si každé chvilky, kdy máte kolem sebe své milé.

Ráno jsme si s Baruškou vzaly ven Fanouše a trochu zas u nás na louce fotily a taťko koukej, dokonce i houby jsme našly.

Už kolik dnů dopředu jsem

měla velký strach z dneška - Štědrého dne. Doslova jsem se ho bála. Po loňském desátém a letošním dvaadvacátém září , kdy se mi svět otočil nadobro vzhůru nohama, jsem věděla, že dnešek bude mým třetím nejhorším dnem v životě. 

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, kdybych mohla, nejraději bych se před tím dneškem schovala pod peřinu a byla tam celý den. Nechtěla jsem být jeho součástí, vždyť proč bych měla. Ty mé dva nejmilejší už nemám a bez nich Vánoce pro mě ztratily smysl. Dárečky od vás jsem měla v plánu rozdělat zítra, až by to pro mě nebylo tolik náročné.

Jenže začaly se dít věci, které jsem vůbec ani trochu nečekala. Někdo zvonil a byly to Fanda s Hankou, sousedé, co bydlí nade mnou. Přišli mi popřát, donesli misku cukroví a dárek. Úplně mě to odrovnalo. Od září to byli teprve druzí lidé, kteří aniž by se mě ptali, mě objali a hladili a světe div se, nevadilo mi to. Ano dojatá jsem byla, slzy jak hrachy a vůbec jsem se za ně nestyděla. Když odešli, ještě jsem se klepala dojetím, i bolestí, že to tak je. 

Za chvíli zas někdo zvonil a ona sousedka Káťa, co bydlí se mnou na patře. Milá holčina, bydlí tu teprve od června a na svůj věk to je opravdový empatický dobráček. Je jí teprve 19, všemu se učí a tak hodně chodí ke mně pro rady. Přišla mi popřát a donesla plnou náruč dárků a ve chvíli kdy mi přála, jsme brečely už obě. 

Když odešla, říkala, jsem si, že už víc dneska nevydržím. Jenže to jsem ještě nevěděla, že přijde i Bóďa s Aninou a s nimi i Joska s Jarmilou vedle z domu, kde jsem bydlela jako malá. To už jsem nevydržela vůbec, ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře a tam oni, tak jsem se nezmohla už vůbec na nic.

Víte svět není až tak zlý. Sama jsem dneska a nejen dneska , ale pokaždé, kdy jsem ve schránce měla pohledy od Vás a kdy zvonil pošťák a donesl mi dárky od Vás,  o tom přesvědčila.

Už jenom to, že jste na mě myslely, chtěly mě potěšit a nenechat mě dnes v tom samotnou pro mě znamená víc, než si myslíte, 

Věnovaly jste tomu svůj čas / Alčo a ty obzvlášť/ a to znamená strašně moc. Musely jste koupit pohledy, známky, dárky, dojít s tím na poštu, toho času, který jste mi věnovaly proto, aby jste mě potěšily si nesmírně vážím a děkuju za něj.

Byl to hodně smutný den, před dvěma lety byl svět ještě v pořádku, byli jsme doma všichni a bylo nám dobře. A i když jsem dneska byla sama bez mojí Verunky a bez  mého Radka, tak až zas tak sama jsem nebyla, měla jsem Vás všechny, moc za Vás děkuju a moc si vás vážím a to samé platí i pro anděla do Pilníkova.

A dovolte mi, abych Vám popřála přáníčkem, které jsem dneska dostala.

♥♥♥♥

Ať všechny starosti se zruší, ať zavládne klid a pokoj v každé duši. 

Co bolelo, ať se zhojí, co těšilo, ať se zdvojí. 

Aby byly v novém roku, jen slzy štěstí v každém oku....

♥♥♥

Moc jste mi oba chyběli a chybíte, posílám Vám do nebíčka moc pusinek, objetí a pohlazení.

Vaše mamina s Baruškou ♥

P.S.

Teď jsem taťko zjistila, že na ČT 2 je Vánoční koncert Hanky Zagorový, vydržela jsem půl písničky, víc to nešlo. 

Tenhle její koncert jsme měli tolik rádi, viď. Úplné pohlazení po duši to vždy pro nás  bylo. Vloni na Vánoce  jsme u něj slzeli spolu a bylo nám moc smutno po naší Verunce

 Jenže teď co už nemám ani tebe, si ještě víc uvědomuji , že slova jejich písniček mají ještě mnohem hlubší význam jak dřív a to moc bolí. Ale tohle si člověk uvědomí teprve až když zůstane sám.

 Miluju tě moc a naší Verunku taky .

Sama sobě jsem si zakázala

přemýšlet nad tím, jaký je datum a od něj přemýšlet, jak dlouho už jsem sama.

Daří se mi to i nedaří, někdy to je silnější jak já a zaútočí to přímo medvědí silou. Jsou ale i dny, kdy se mi daří tyhle myšlenky zahnat, není těch dnů  zatím moc, ale už jsou.

Na dnešek jsem toho měla v plánu hodně, skočila jsem na nákup, dala vařit oběd a pak přišel úkol hodně těžký. O půl deváté vyhnat  z ložnice Baruško, chtěla jsem povlíkat, A kdo zná její videa, která těm, co mám na ně mám číslo, posílám. Tak vědí, že naší Barušku vzbudit a dostat ji ven z postele, je téměř  úkol nadlidský. No jo, přišla zima a naše Baruš jak správný medvěd zazimovala a doma ji je  teď  nejlépe.

Po deseti minutách se stal zázrak, Barčí vstala, já rychle svlékla povlečení, zapnula pračku a šly jsme ven. Tam se jí pak už líbilo a zas nevěděla kdy jít domů, ani ten déšť ji nevadil.

Potom jsme spolu povlékly, uklidily ložnici, já došla s prádlem do sušárny, ušlehala krém do pařížských rohlíčků a pomalu byl čas k obědu. 

Po obědě jsem nastříkala krém na ty rohlíčky a měla radost, že až na malé chvilky se mi daří dnešní datum tak nějak zahánět.

Odpoledne jsme šly zase ven a když jsme se vrátily domů, tak jsem udělala něco, co jsem si dala za úkol, že musím do konce roku pokořit. Podařilo  se a já tak poprvé od loňského léta zas vytáhla šicí stroj. Naposled jsem šila  někdy vloni o prázdninách a to oblečky Verunce pro panenky. To víte, že jsem si u toho pobrečela, Verunka tenkrát spala a já se rozhodla si to schovat do adventního kalendáře , jenže ten už jsem bohužel vloni pro Verunku nedělala.

Ale i tak jsem měla radost, že jsem to dokázala a že zas šiju. Vše to trvalo do té chvíle něž mi zazvonil telefon, podle zvonění jsem poznala kdo mi volá a tak mě ten telefon nepolekal. Zvedla jsem ho, chvíli jsme si normálně povídaly a pak přišla ta nečekaná otázka, po které jsem se octla zas pěkně hluboko.

Prý jestli vím, co je dneska za den. Samozřejmě, že no vím, jsou to tři měsíce, co jsme s Radkem  naposledy spolu snídali a pak se mi otočil svět o 180 stupňů a byla to taky sobota.

Docela jsem nechápala tu otázku, proč, za co ?  Ve středu si tady byli pro velkou krabici cukroví a byli úplně v pohodě. Vzápětí přišla ještě jedna, jestli prý jsem přemýšlela o tom, kdyby se mohl jeden  z nich vrátit , koho bych si vybrala ? To byla rána pod pás. Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlela, protože tohle se nikdy nemůže stát. Mám ráda oba opravdu  hodně moc, s každého jinak, ale to tak je v pořádku. Verunku jako moji holčičku milovanou a Radka jako mého milovaného manžela. Asi víte jak mi v tu chvíli bylo, nechápala jsem, nerozumně a všechno mi v tu chvíli připadalo strašně špatně. 

Ale rozdýchala jsem to, trvalo mi to sice déle, ale dal jsem to. Co mě teda bolelo taky hodně , že ty dvě otázky přišly od lidí, od kterých bych to vůbec nečekala. Tak asi tak.

Když jsme pak šly s Baruško večer ven, potkali jsme sousedy vedle z domu, tam co jsem jako malá bydlela a ti mi zas malinko vrátili úsměv na tváři.  

Ve čtvrtek hlídali malého vnoučka Františka. Je mu pět roků a je to takový správný šibal. A tak jsem se dozvěděla , že hned  po ránu se za nimi přihnal se slovy : Jestli si myslíte, že stromeček nosí Ježíšek, tak to se pletete, tak ten váš dneska spolu ustrojíme, co ? A oni mu jako správný děda s babičkou na to kývli. A tak se šlo do sklepa pro stromeček a pro ozdoby, všechno zdárně donesli domů a pustili se společně do díla. První odpadla babička, vypařila s do kuchyně vařit . Děda s Fanýskem zdobili dál, když v tom Franta povídá, víš co dědo, já potřebuju kakat, za chvíli se vrátím. Nevrátil, skončil u babičky v kuchyni, kde se jaksi zapomněl. Děda stromeček dozdobil sám a  Fandovi povídal, no nevím chlape, jak to bude letos s dárkama . Povídal jsi mi, že se vrátíš mi pomoc a nepřišel jsi, Ježíšek to všechno vidí a slyší a ty jsi lhal. Fanda se zamyslel a povídá, no tak to dárky nedostane ani naše babička, taky říkala, že se jde podívat, do kuchyně , jak se jí to tam vaří a už ve nevrátila, že jo babi. A bylo.

 A malý Fanda je syn toho Pepíka o kterém Vám určitě Verunka psala. Jako malá ho měla ráda a je to on co dlouhá léta jezdil coby voják z povolání na zahraniční mise. Už nejezdí, od té doby, co mají Františka se nechal převelet k jiné jednotce a je s rodinou doma.

A takhle to je .

A vy mějte moc krásnou už poslední adventní neděli. U nás po dlouhé, předlouhé době, plné mlh a mrholení, to konečně vypadá na sluníčko.

Šárka s Baruškou 

Myslela jsem, že Vám ty naše okna vyfotím se sluníčkem, ale kdepak

 Už zase zalezlo a začíná být to nepříjemné šedivo.

A ani letos nechybí Verunčin vánoční plyšák, 

ten musel být přes Vánoce na okně každý rok.

Docela dost jsem se polekala

když jsem si uvědomila, že si najednou nepamatuju spoustu vzpomínek s Verunkou a Radkem.

Jako by se mi to všechno z té mé hlavy ztratilo.

Paní psycholožka mě ale ujistila, že to je všechno v pořádku a že to je jen obrana těla.

Po tom co jsem od loňské února všechno zažila prý dochází u někoho více, u někoho méně k oslabení kognitivních funkci. U mně to je tedy ta paměť. Jak sama říkala paní doktorka, tak pořád mám tělo nastavené jen na přežívání, protože většinu sil dává na to, že pořád je v obranném režimu, protože má strach, že zas přijde něco špatného. Bohužel to je běh na dlouho trať a to ještě za předpokladu, že i já budu chtít běžet.

 Věřte, že budu. Možná někdy škobrtnu, možná i spadnu nebo si budu chtít odpočinout, přeci jen maraton jsem nikdy neběžela. Ale vím, že budu chtít běžet dál, každý běh a i ten těžký maraton má svůj cíl a ten pocit, kdy proběhnete cílem , tak ten bych chtěla zažít . 

Tahle písmenka jsou Radku hlavně pro tebe.

 V červenci jsem tě možná čtyřikrát ubrečená prosila, že vezmeme Barušku a půjdeme za Verunku, však víš, že v tu dobu jsem měla velké krize. To jsi mě vždycky objal, jednou rukou jsi mě hladil a pokaždé tak klidným tónem hlasu pověděl : To víš že mamášku za Verunkou půjdeme, ale až jednou, teď ještě ne, teď budeme ještě žít, pro sebe žít , ano ?

Ano budu žít pro Vás dva , budu. A jednou až přijde ten správný čas, tak zas budeme spolu.

A mamášku jsi mě začal říkat poté co nám odešla Verunka a mě bylo líto, že už na mně nikdy nezavolá mamí, maminko, máááámíííínooo . Ty jsi to takhle vymyslel a jak jsi sám povídal je v tom i ta mamina a i to Š jako Šárka. A zvykli jsme si na to oba tak moc, že už jsi mi i prakticky ani jinak neříkal.

Chybí mi i tohle, ale vím, že v telefonu je spousta videí kde mi tak říkáš. Tak až přijde čas, tak si to zas pustím a uslyším jak Verunku, tak i tebe.

A vím, že i když mám srdce na úplné kousky rozpadlé, tak někde tam je jedna komůrka, která je v pořádku a v ní jsou uschované všechny ty vzpomínky na vás a že zas jednou, až už mě tyhle věci nebudou tolik trápit, takže ta komůrka se zas pootevře a ty vzpomínky se mi vrátí.

Moc Vás oba mám ráda hodně moc .

 A víte co nakonec i to jmelí sem koupila. nejdřív se mi do toho nechtělo, má být přeci darované. Jenže letos to je jinak, vždycky jsi mi ho kupoval ty. Ale nakonec jsem to vymyslela tak, že to jmelí jsem koupila a darovala ho Barušce a tak i my letos to  darované jmelí nakonec doma  máme taky.

Ta moje  dlouhodobá paměť, tak ta je v pořádku. Pojďme tedy spolu aspoň na chvíli nakouknout k malé Šárce do tohodle už skoro vánočního času.

Touhle dobou jsem už dávno měla nakoupené a vyrobené dárky pro babičku a dědu, Schované byly v krabici od bot pod postelí. A nebylo dne, abych krabici nevytáhla a z těch dárečků se netěšila. Pro babičku jsem tam měla kapesníky, voňavku živé květy a  mýdlo  Taky vyšívanou záložku do knížky a ze sádry odlitý tácek, který jsem pak s maximálním soustředěním vybarvila. Jednou jsem babičce koupila i trychtýř, takový ten úplně obyčejný kuchyňský, byl oranžový a mně se tak moc líbil. Babička ho hodně používala, to když třeba nebyla ke koupi šťáva a ona ji vyráběla z bonbónu a nebo když v zimě vařila na vánoce pomerančový džus.

Dědovi jsem kupovala hašlerky a taky kapesníky, pitralon a žiletky a když jsem se naučila háčkovat, to bylo asi o prázdninách před první třídou ,tak jsem mi potají uháčkovala šálu. On je rád nosil. Jen  ta moje měla jednu chybu, byla jahodově červená. Tenkrát jsem si to klubíčko vyprosila u babičky, jen jsem ji neřekla na co ho mám a tak děda dostal krásně červenou šálu. Víte co na tom bylo nejlepší, On ji opravdu nosil a za tu barvu se nestyděl. To byl celej můj  děda.

A dárečky jsem ráda měla pěkně zabalené a i když se kapesníky prodávaly balené po třech nebo po šesti tak to se mi nelíbilo. Já je rozbalila a každý jsem pěkně zabalila samostatně a měla jsem pak i pocit, že těch dárečků mám víc.

A jak vy to máte s balením dárků ?

 Já vždycky balila dárky v ložnici na zemi na koberci. Letos mi to nějak  nebylo pohodlné, noha mě bolela  a tak jsem se přestěhovala ke stolu. No jo roky přibývají. 

Mějte hezký večer. A za všechno moc děkuju. 

Dneska navečer jsem našla odvahu, došla do sklepa pro andělské zvonění a zapálila si ho Jak to dopadlo, Vám asi nemusím psát. Ale dokázala jsem to .

Perníkové popraskané cukroví - recept

 Tak letos jsem si ho upekla rovnou dvakrát.

To ne, že by ho někdo hnedka snědl, ale napoprvé se mi vůbec, ale vůbec nepovedlo.

Měla jsem ho dva plechy a na každém plechu jich bylo je pár pěkných ve tvaru bohánků  a ten zbytek se tvářil jak rozpláclé marokánky, což u tohodle cukroví zrovna tak být nemá.

Chuťově byly dobré to ano, ale vzhledově placky jak vyšité.

Ale už je snědené, nebojte. Zrovna se u mě stavoval v tu chvíli Milan s papírama a tak je všechny vzal chlapům na stavbu a prý chutnaly náramně.

Takže ty dnešní jsou tedy perníčkové a jestli můžu poradit, udělejte si je zrovna z dvojité dávky, neprohloupíte.

potřebovat na ně budete :

280 g hladké mouka

160 g cukru

80 g másla

1 lžíci perníkového koření

1 lžičku prášku do pečiva

2 vejce 

a moučkový cukr na obalení

Ze všech surovin uděláte těsto, které nejlépe přes noc dáte odležet do ledničky.

Z těsta pak tvarujete kuličky, které opravdu důkladně obalíte v moučkovém cukru a na plechu s pečícím papírem pečete na 180 stupňů, 10-12 minut podle toho. jak máte kuličky velké.

A máte hotovo 

A Veru, ty jsi je měla hodně ráda, tak jednu ti nese tvůj oblíbený vánoční sob 

Moc mi chybíš Verunko moje , moc ♥

A něco Vám zas musím povědět na Barušku. To, že se ji nechce po ránu vstávat a musím ji tahat z postele, aby šla ven čůrat , tak to už je prostě každodenní klasika. Na odpoledne mám na ní ale jeden fígl, stačí říct, že jdeme ne nákup k Vietnamcům a už poskakuju u dveří.

O ukradené bramboře už jsem Vám psala, teď máme novinku. U dveří objevila přepravku s tvrdýma rohlíkama. Sedla si k ní a střídavě těma prosebnýma psíma očima koukala na mě a na ty rohlíky a mně došlo, že po jednom touží. Tak jsme jeden koupily, Baruška si ho zas vzala do tlamičky a spokojeně donesla domů. No teda úplně domů ne, jen k nám před dům. Tam se zastavila, chvíli rozhlížela, popošla ke kaluži, která tam ten den byla, a decentně rohlík do ní položila a náramně spokojená s tím, jak to zařídila odešla domů.

Od té doby už jsme rohlík kupovaly zas dvakrát a pokaždé ho donesly až domů. Tak si jen tak říkám, že nebude asi dlouho trvat a my budeme mít doma  strouhanku pro celý Trutnov. teda pokud zas nezaprší a rohlík pro změnu neskončí v kaluži. Uvidíme jak to má Baruška v plánu, určitě vás o tom budu informovat.

Dneska dorazila pošta, pohledy a balíčky. Moc děkuju Ivetě, Jitce a Janě opravdu moc. byla jsem zaskočená a pak i ubrečená, dojetím.

...................................

A Radku, včera jsem poprvé našla sílu a pustila si tuhle naši oblíbenou písničku ze srpna, tak jsme ji měli rádi a často si ji pobrukovali a víš co viď ♥

já věděla, že to bude průser, ale musela jsem ji zas slyšet

tak moc mi chybíš ♥

tak bych potřebovala tvoji náruč a vybrečet se v ní 

Ještě vám k tomu  sem napíšu víc, ale teď mi to nejde, zase jsem si tu písničku pustila a jsem v háji .

P.S. Protože jsem zjistila, že to co bych sem chtěla ještě připsat, by vydalo ne celý dlouhý článek. Tak to udělám spíš tak, než to sem dopisovat.

Mějte hezký podvečer

V pátek jedeme na inventuru

 Tak na tuhle větu jsem se vždycky hodně těšila.

Víte od mne. že coby provozní účetní a sekretářka ředitele jsem měla na starost i závodní chatu Orlici.

O tom kdy se bude dělat inventura jsem ale nerozhodovala já, ale Drahuška .

/to byla ta , co mě vyslala tenkrát pro vánoční stromečky.

Drahuška byla paní, které do důchodu chybělo posledních pár let a mely jsme se hodně rády. Byla to taková úplně obyčejná / i když taky akční/ paní.

Když nad tím tak přemýšlím, tak byla chováním hodně podobná  roli paní Jiráskové v Sestřičkách.

Vždycky když byl ředitel na cestách, tak si vzala svoje lejstra a přišla dělat ke mně. Hodně ráda jsem ji s tím i pomáhala, Ona s tužkou skloněná nad papíry a já ji z jednotlivých dokladů diktovala částky. Ślo nám to rychle a tak pak nám zbyl i nějaký čas na to naše brebentění.

Ale honem zpátky k inventuře.

Bývala dvakrát do roka. Vždycky po zimní a pak po letní sezoně.

Drahuška ji vždycky naplánovala na pátek. To už ráno v sedm na nás na dvoře čekala závodní dodávka, to aby se nás vešlo víc a jelo se. To bylo hlaholu po cestě, jezdívalo nás většinou  šest a pravidelně stejná sestava. Drahuška, já, paní N., šéf truhlárny, vedoucí režijního skladu a vedoucí střediska oprav.

Já suverénně nejmladší a všichni ostatní nad padesát. Ale to ničemu nebránilo tomu, abychom si neužili pytel srandy.

Hned první hlahol, začínal cestou nahoru k chatě a že to byl pořádný kopec to teda byl a veselí odpovídalo přesně velikosti toho kopce. nohy bolely už po chvíli, jeden podporoval druhého a nakonec se podařilo a my byli u chaty.

Chata byla poměrně velká, vešlo se do ní v pohodě 30 lidí. K tomu kuchyň s jídelnou. Velká společenská místnost, záchod / opravdu temkrátvjen jeden/ lyžárna, a kamenná místnost chatě, kde byl pramen studánky a která sloužila i jako koupelna.

Náš ukol každé inventury zně  : rychle sepsat co kde je rozbité a bude potřebovat opravu, co je potřeba dokoupit a vymyslet, co by se kde dalo vylepšit. A zatímco my tohle všechno dávali do kupy, tak paní N. se pustila do díla a v kuchyni začala čarovat.

Netrvalo dlouho a už nás volala na svačinu, obložené chleby a čaj / kdo chtěl tak i  s rumem/ přišly vhod. A když k tomu  už v jídelně voněly houby, věděli jsme, že k  o obědu bude bramboračka a k ní ještě i poctivé lívance s borůvkovou marmeládou. Tak dobré jaké je dělala ona jsem nikdy už pak nejedla.

Svoji práci jsme měli hotovou raz dva , auto pro nás mělo přijet ve dvě hodiny a tak zbyl čas a každý ho využil po svém. Pokud to bylo zkraje podzimu, tak chlapi se vydali mrknout po houbách a pokaždé také donesli. A my si jen tak normálně povídali a nikomu nic nechybělo,

Ve dvě jsme pak stáli dole pod kopcem a čekali na autu, co nás doveze zpátky do Trutnova.

A takhle se to opakovalo dvakrát do roka a já byla ráda, že jsem to mohla také zažít.

A na téhle chatě jsem jako malá zažila i osm lyžařských výcviků a kde by mě tenkrát napadlo, že se sem i jako velká dostanu také, ale ne coby lyžař, ale zaměstnanec. O tom zas někdy příště i s mýma lyžařskýma  fotkama, s medailí na krku ale i spoustou jiných.

Mějte hezký večer.

Od pátku, co tu byly paní psycholožka a podařilo se jí  nevědomě otevřít a ptát se mě na  něco, na co jsem ani nechtěla pomyslet , nemám dobré dny.

Smutek a bolest z něj se snažím zahánět co nejvíc prací, přes den se to daří. 

Noci jsou ale špatné, už měsíc a půl hodně špatně spím, jsou noci kdy nespím vůbec a od toho pátku to je ještě horší.

--------------------------------------------------------------

„Žiji  déle než Vy. A časy to jsou  špatné. Znám bolest té vaší dvojité ztráty. Bolest. která vás trhá na kusy  a kolikrát vás úplně umrtví a vy nemůžete nic, vůbec nic. A někdy ani nechcete. Bere Vám klid, bere vám spánek, bere vám všechny předchozí plány a iluze. Bere vám úplně všechno a hlavně sebrala mi to nejvíc co jsem na světě měla, vás dva. A tolik jste oba chtěli žít. Mám pocit, že život se strašně vleče, tak moc bych byla jeho pánem, abych ho uměla urychlit a moc už být s vámi. Všude hrají koledy, leskne se to tak rychle blížícíma se Vánocema. Ty moje budou už druhým rokem šedivé , bez lesku, bez koled. Budou ještě víc šedivé jak ty loňské, když jsem měla aspoň tebe a ty mně.  byli jsme tak smutní bez naší Verunky. Co bych teď za ty naše loňské Vánoce dala. A víte co vy dva moji, brečím, teď zas brečím hodně a vůbec se za to nestydím. Slzy prý pomáhají a uzdravují. Tak jestli jo, tak já asi budu ten úplně nezdravější člověk na světě. Někdy, když jsme s Baruškou z venku najednou zjistím, že zas brečím a vůbec nevím, jak se to stalo. Nebrečím nahlas, jen slzy mi tečou. No a co, někdy lidé koukají, ale zatím nikdo nic neřekl. Já vím, že nemám na čele a ani na zádech napsáno, že vás dva už nemám, ale stejně bych jim to neřekla, neměla bych důvod proč. V hlavě mám chaos, opravdu velký chaos a nevím co s ním . Jediné co mě malinko utěšuje, že jste spolu a že vám je dobře. Nic víc kromě Vás dvou a Barušky už vlastně tak blízkého a osobního nemám. Tolik společných roků prostě nejde vymazat. Tak moc vás mám oba ráda a věřte, že bych chtěla být vládkyní svého času a být už zas s vámi.

vaše milující mamina s Baruškou

-------------------------------------------------------

Šneci z listového těsta s hermelínem a brusinkama

 

tyhle jsou oproti těm klasickým, které znáte všechny větší

z kupovaného  vyváleného listového těsta jich uděláte osm

a je to opět taková rychlovka na kterou budete potřebovat :

listové těsto

brusinkový džem

/kupuju ho v Bille a i když to je džem, tak obsahuje opravdu hodně celých brusinek/

hermelín

vajíčko

těsto si položíte na šířku a rozříznete na 4 pruhy

každý potřete džemem a pokladete plátky hermelínu

pak to napevno srolujete a vzniknou vám ta čtyři hadi a každý podélně rozříznete napůl

jednotlivé srolujete do šneku , vznikne vám jich tak osm velkých, potřete je vajíčkem  a klasicky upečete, tak jak jste zvyklé péct listové těsto

hned po upečení je ještě pěkně z vrchu potřete tím brusinkovým džemem

/ on na tom udělá takou glazuru/

já ještě posypala jarní cibulkou a bylo hotovo

a prima na tom je, že je můžete mít pokaždé trochu jiné

záleží totiž na tom jaký hermelín si do nich dáte

já dnes měla smetanový, ale můžete i ten se zelenám pepřem nebo jakýkoliv jiný

Něco vám povím na Barušku. Naučila se se mnou  chodit k Vietnamcům  do krámku. Chodíme tam pro hobliny pro Ferdu. A Baruška chodí se mnou i dovnitř. Ono to je vlastně úplně nakraji. U vchodu mají hned pokladnu a pod ní regál a tam mají ty hobliny. A na druhé straně u vchodu mají zeleninu.

A tak jsem vzala hobliny, Vietnamcovi  dala padesátikorunu a šly jsme domů. Baruška mazala přede mnou a když jsme byly asi v půlce cesty domů, tak jsem si všimla, že nějak divně dýchá. Tak jsem na ní zavolala, ať na mě počká, si sedla a čekala. A bodejď by divně nefuněla, ona tam sebrala velkou bramboru, tu měla narvanou v tlamičce a spokojeně si ji nesla domů. Ani mi nedovolila abych jí jí vzala. Šťastná  si ji donesla domů a teprve pak mi ji dala

. A my tak máme doma malou zlodějku brambor.

A takhle to teď my dvě máme.

Vy mějte hezký páteční večer a moc za všechno děkuju,

Šárka s malou zlodějkou 

Víte už ode mne

že jsem  po škole pracovala v Texlenu. První rok jsem pracovala jak mzdová, pak jsem přešla na provozní účetní a pak mi nabídli místo sekretářky pana ředitele. A protože už jsem tam parkrát na tom místě zaskakovala a bavilo mě to,, tak jsem na to kývla. Měla jsem ale  jednu podmínku, že tu práci provozní účetní se vezmu sebou na tu pozici a že nikdo nemusí mít strach, že si to všechno v pohodě zvládnu . No a zvládla jsem to.

Coby provozní účetní jsem měla na starost  dvě mateřské závodní školky, jedny jesličky. závodní jídelnu, závodní chatu  52 bytů v závodním paneláku. A k tomu ředitele .

Fakt mě to bavilo, práce to byla hodně rozmanitá a i hodně jsem se při ní naučila nových věcí.

A to co Vám budu dneska vyprávět, tak to už je taky hodně staré,  už nevím přesně jestli to byl rok 86 nebo 87 , ale to není podstatné.

Mým úkolem bylo i chodit pro poštu a tu pak rozdělit do jednotlivý přihrádek, podle toho do kterého oddělení závodu patřila. Ta co byla pro ředitele, jsem měla za úkol i rozdělat a připravit mu na stůl.

A tak v tom roce někdy koncem listopadu přišel dopis Z RAJe / restaurace a jídelny/ a v něm nabídka, že by mohli pro naše  zaměstnance, kteří budou mít  zájem připravit vánoční tašky s masem, uzeninou a lahůdkami.

Tak jsme to s říďou probrali a usoudili, že to je prima nápad a že do toho půjdeme. A teď kdo to bude mít na starost, samozřejmě že jsem se nabídla, že to dám do kupy a zařídím to.. Dala, nakonec jsem odesílala objednávku na celkem asi 230 tašek dvou různých velikostí.

V každé tašce bylo hovězí na polívku, játrová zavářka, kotlety, klobásy. spišské párky, krájený šunkový, krájený poličan, nějaké maďarské klobásy a vlašský salát.  A bylo to ve dvou velikostech, menší a větší.

Doma jsme se s babičkou domluvily, že nám objednám tu větší. A tu větší chtěla i Jířa - Radkova mamka. A to by nebyla babička aby k tomu něco nevymyslela dál. Že dělala v pekárně taky víte a tak ji  něco napadalo, v pekárně to domluvila a z pekárny přišla nabídka na další vánoční tašky, teď tedy pekárenské a ty obsahovaly, vánočku, veky, chleba a rohlíky a zas byly sestavené ve dvou velikostech.

Ani vám nemusím psát, že i o ně byl velikánský zájem a já už z toho začínala mít mžitky před očima.

Oboje měly dovézt 22.prosince a já tušila, že to bude mazec.

A byl, všechno bylo nejdřív až  v nečekané pohodě. 

Přijeli hned  po ránu tak jak měli. Tašky jsme přebrali, přepočítali, taky všechno ok/ byla jich plná zasedačka/.

Postupně jsme volali vedoucím jednotlivých oddělení a ty si pro ně chodili a na svých pracovištích už rozdělovali podle seznamů sami.

Až nečekaně rychle byla zasedačka prázdná, my si oddechli, že jsme to zvládli a šli s Drahuškou  dodělat poslední zbytky své předvánoční práce. 

Takže já si v klidu seděla u sebe v kanceláři, k řediteli byly pootevřené dveře, on to tak měl rád, ani nevím co tam zrovna dělal,  když v tom se rozlítly dveře ke mně a spustil se křik.

Tak řediteli, takhle ne, já která chodím na všechny přesčasy když potřebujete , mám horší kotlety jak  Jaruna.

To byla paní O. z niťárny s balíčkem kotlet v ruce.. A nenechala si vysvětlit, že my jsme nerozhodovali o tom, jaké kdo bude mít kotlety, to že balili jinde. A jak tak byla rozjetá, tak prý, ráda bych viděla jaké kotlety máte vy ?

Tak jsem ji je ukázala o ona zklamaně , no jo no, máte stejné jako já, chvíli na ně ještě koukala  a v tom vítězně zas spustila, no ale máte jich víc jak já. No bejď by ne, já měla objednaný větší balíček a ona menší. 

Nakonec to dopadlo tak, že spokojeně odcházela s balíčkem kotlet pana ředitele / neřekla bych, že byly libovější/ a my se pak tomu ještě dlouho smáli . A že už jsme ten den neudělali vůbec nic vám asi nemusím psát.

Ráda na to vzpomínám. 

Hodně lidí nám pak ještě děkovalo, že jsme jim pomohli a ušetřili spoustu času, tím, že nemuseli tolik toho pak nakupovat a shánět.

A jak by Verunka napsala, takhle jsem to tenkrát měla a měla jsem to ráda.

A tady mě máte z té doby 

Mějte všichni poklidný večer a děkuju za všechno .

A opět děkuju do Pilníkova. 

To co jsem dneska zažila, to pro mě ještě nikdo cizí neudělal, moc si toho vážím. Opravdu moc.

Ptáte se mě na cukroví, peču, do toho se snažím pracovat a manufaktuřit. 

Jde to, ale pomaleji, pořád mám problémy se na něco soustředit, hned mě pak bolí hlava. Ale zlepšuje se to, pomalu, ale zlepšuje.

Takže tady máte ukázku, jaké druhy mám letos zatím upečené

Ale to ještě není všechno a já pokračuju v pečení dál .

Jakákoliv práci mi pomáhá tolik se netrápit.

Třikrát

týdně za mnou chodí z Riapsu .

Střídají se psycholožka a psychoterapeutka. Obě jsou ve věku naší Verunky. Ze začátku jsem měla strach, jak to bude fungovat. Zvykly jsme si na sebe a teď už se vždycky těším až přijdou.

Každá má úplně jiný způsob terapie, ale oba se mi líbí a baví mě to.

Teď ve čtvrtek tady byla psycholožka Káťa a my se spolu vracely, teda ona spíš mě vracela v čase hodně zpátky. Netrvalo dlouho a my se ocitly v předvánočním čase, kdy mi bylo 8 roků a já chodila do druhé třídy.

Když v tom od ní padla otázka nebo úkol : A teď se Šári zkuste zamyslet, jestli je něco, co v té době si malá Šárinka přála  k Vánocům a nedostala to. A chci po Vás dvě věci, jednu co se dala koupit a jednu takovou co nešla koupit za žádné peníze. 

A bylo to.

Copak tu druhou jsem věděla hned, ale tu první. Chvilku jsem přemýšlela a jo, vzpomněla jsem si.

V té době jsem tedy chodila do druhé třídy, to už jsme dávno nepsaly obyčejnou tužkou, ale klasickým perem, které se namáčelo do inkoustu. Takové psaní mě tenkrát moc bavilo. jak já opatrně psala, abych to měla pěkné a neudělala jsem kaňku. V té době jsem měla nejlepší písmo ze třídy . Kolikrát paní učitelka potřebovala něco napsat dětským písmem a tak to dávala za úkol mně, No jenže to jsem nepsala inkoustem, ale vždycky mi k tomu půjčila pravou čínu. A to bylo něco, to se mi líbilo.

To bylo jiné psaní. Moc jsem si ji tenkrát přála, opravdu moc, ale neměla jsem sílu to babičce říct.

Měla jsem tenkrát pocit, že je moc drahá, prostě že stojí moc korunek a nechtěla jsem je babičce zbytečně utrácet, vždyť inkoustem se nakonec taky psalo dobře. Dávno vím, že kdybych si o ní řekla, tak bych ji určitě pod stromečkem našla, ale to jsem holt celá já. No  a jak řekla paní psycholožka, tohle jsem si v sobě vypěstovala a provází mě to celý život . Pro ostatní bych se rozdala a sama mám pocit, že nic nepotřebuju.  A tak jsem dostala za úkol, potěšit tu malou Šárku v sobě a tu čínu ji jít koupit a nejlépe to vínovou se zlatým víčkem,  která si mi tak moc líbila.

Dneska je pondělí, ve městě na nákupu jsem byla jak v pátek , tak i dneska,. A co myslíte, koupila jsem si ji ? Kdepak . Velká Šárka se na tu malou pěkně vyprdla a to ne , že by jí to nekoupila, ale nenašla odvahu jít do papírnictví. Pořád ho mám spojené hodně s Verunkou a holt jsem to nedala.

A ta druhá věc, co jsem si jako malá přála, tak to je na delší povídání a to zas  tedy příště.

 A tady mě mát jsou to všechno fotky ze školky, na těch prvních dvou mi byly čtyři roky a na té třetí mi bylo šest.

Ta čtyřletá jsem uprostřed toho kolečka s hlavou nahoru a šestiletá jsem ta co ji paní učitelka drží za rameno.

A i když se v tom období  mezi těma fotkama odehrálo pár šeredných věcí, tak i coby šestiletá holčička vypadám hodně spokojeně a šťastně a to díky babičce a dědovi

A teď ty taťko, pamatuješ jak jsme spolu vloni v obýváku dělali to mozartovo cukroví. A jak nám pořád nevycházely ty lískáče v čokoládě, jak se dávají nahoru?  A jak jsem je musela jít dokoupit ?  Tak si představ, že mi včera taky nevyšly a dneska jsem je musela taky dokoupit. A i přesto, že měly nějaké zbýt, tak nezbyly. 

A vy se mějte všechny moc hezky  a zas brzy tady  a za všechno  moc děkuju .

♥♥♥

Čas sám bolest nevymaže, ale naučí tě, jak ji nést jinak - bez toho aby ovládala tvůj každý den.
Učí tě připomínat si sama sebe uprostřed toho co stále bolí.
Každý malý krok, každé tvoje rozhodnutí, ne obejít, ale překonat bolest, je tvoje vlastní síla.
 Tvoje ač malá, tak skutkem velká výhra.
Tak jdi a vyhrávej.

Kdyby to bylo tak jednoduché, 

dneska zas většinu dne pro samé slzy nevidím.

Tady jsme byli všichni tak šťastní, 

to už jsme věděli za dva týdny budeme mít Radka doma.

A pak za měsíc se začal hroutit svět ....