Myslela jsem si ,

že po Štědrém večeru bude líp. Není, doufala jsem, že když zvládnu ten den, kterého jsem se tolik bála, že opravdu bude o něco líp. Opravdu není ani o malinko.

Naopak se do mně se vší drzostí nastěhovalo ohromné bolestivé prázdno. Vlezlo všude, do každého kousíčku těla.

Jak jen to je možné, před dvěma lety jsme měli jeden druhého a teď teď tu po nich zbylo to strašné prázdno, které už není jen všude kolem mně , ale opravdu i všude ve mně.

Jakoby nic jiného neexistovalo, mám pocit, že kromě prázdna se do mně stěhuje i slepota a hluchota.

Vím, že nejsem sama, kdo má nějaké trápení, takových nás je spousta.

V pondělí odpoledne se tu  naprosto nečekaně objevil Aleš s malým Daníkem. Někdo zvonil a tam oni dva.

Hned ale hlásil, že jen na chvíli. Před Vánocemi jsem  Rozince a Daníkovi poslala vánoční dárky, cítila jsem to tak a tak jsem to tak i udělala. Už ve dveřích mi dával krabičku se slovy, vezeme Ti dárek na oplátku, ale hned zas pojedem, přijeli jsme totiž pro máme, pojede k nám.

Zdrželi se asi hodinu a něco, za celou tu dobu se mnou prakticky nepromluvil, nejdřív si s někým psal a pak se zvedl, že se musí jít na něco podívat do auta.

Prcek byl ale skvělej, vůbec se nestyděl, brebentil, snědl všechny perníčky, polil se potím, načůral vedle záchoda a se slovy deku nemáš se uvelebil v leže na gauči a koukal na pohádku.

A když pak přišel Aleš, že už musí jet, ani se mu od nás nechtělo.

Rozloučili se a odjeli, bez jakéhokoliv příslibu, že se zase staví.

A to bolí.

Když víte, že je ještě někdo, ke komu byste mohli patřit a bohužel to tak není.

Prosit se jich ale o to  nebudu, nestojí o to, nestojí a o mě už vůbec ne.

♥♥♥♥

Mám Barušku, já vím a to je hodně moc.

Chybíte mi ale vy dva moji milovaní.

Chybí mi taťko to naše povídání, hodně jsme toho za ten rok, co jsme neměli Verunku spolu napovídali.

Všude jsme povídali a nejraději jsme to měli když jsi se koupal viď. To jsem tě vždycky nejdřív umyla, pak jsem si sedla v koupelně na zem, opřela se o zeď, Baruška se uprdelila u mě, s hlavičkou v klíně  a už jsme povídali. Povídali jsme o všem možném, až jsme kolikrát  ztratili pojem o čase a pak se divili, kolik už je hodin.

Hodně jsme toho pak napovídali i večer v ložnici, leželi jsme otočeni k sobě, drželi se za ruku a povídali si  a vzpomínali na Verušku.

Chybí mi strašně moc ty naše úplně obyčejné, ale přesto tolik vzácné chvíle. 

To bylo to, co nás naplňovalo, dodávalo nám sílu jít bez Veruny dál.

Chybí mi opravdu moc tyhle běžné maličkosti, které právě dělají  život hezčím a hezčím.

Tak moc bych vás bych teď chtěla obejmout, pohladit a říct, jak moc vás oba mám ráda.

Nemůžu.

Tak aspoň vám tam nahoru vzkazuju, jak neskutečně jsem vděčná, že jsem vás oba měla.

Moc, moc, moc.

Bolí to víc jak jindy, najednou mám pocit, že to prázdno, které mě pohlcuje, mě snad úplně rozerve.

Je strašné zůstat tak najednou sám.

Nikdo vás nepřipraví na to, jak žít dál ve světě, který dál pokračuje, zatímco vám se zastavil čas a to rovnou dvakrát. Ztratit milované dítě, záhy milovaného muže, které jste milovali celým svým srdcem není jen chvilková událost. To je úplně jiný svět, ve kterém jste se najednou ocitli a i když se snažíte usmívat, ten svět už ve vás zůstane navždy.

Važte si každé chvilky, kdy máte kolem sebe své milé.

Ráno jsme si s Baruškou vzaly ven Fanouše a trochu zas u nás na louce fotily a taťko koukej, dokonce i houby jsme našly.