Stejně jako bylo

 včera v lese máme i my v duši. Pomalu to bude rok, co jsme bez jediného slůvka rozloučení přišli o naši milovanou děvenku.

A i když to bude už rok, tak bolest neustupuje, naopak jsou dny, které jsou ještě horší než na samém začátku.  Je to tím, že i když se s tím nikdy nesmíříme, tak už víme, že s tím nic nenaděláme a že to tak je už napořád.  A věřte, že tohle bolí opravdu hodně.

Ale víme, že i když to není ani trochu lehké, tak musíme jít dál, spolu pěkně za ruku a snažit se zas radovat z úplně obyčejných a samozřejmých věcí, přesně tak jako jsme to dělali dřív. Semtam se nám podaří kousíčky radosti najít a pustit si je do našich srdíček a to jsou pak dny, kdy je hned líp.

Třeba jako tuhle, když jsme spolu v tichosti s Baruškou na klíně seděli na verandě a koukali na ten nádherný, až neskutečně barevný, západ slunce. Tolik energie a síly v něm bylo.

Šárka, Radek a Baruška