procházíme

 velmi bolestnou ztrátou naší milované Verunky. Nemá cenu nikam pospíchat a snažit se být za každou cenu Ok. Vše vnímáme, cítíme, truchlíme a vzpomínáme vlastním tempem. Tento souboj s bolestí nemá žádný univerzální časový limit a necháváme se léčit svým vlastním tempem. Naštěstí neexistují tabulky kdy bychom měli být v pořádku, to jednoduše nejde nic takového vymyslet a sestavit. Každý rodič, který přišel o to nejcennější zná hloubku své rodičovské lásky a své ztráty. To, že s tím bojujeme, chvilkama i úspěšně, neznamená, že naše láska k Verunce slábne, to vůbec ne, to nikdy tak nebude, jen se minutu po minutě, den po dni posouváme po malinkatých krůčcích dopředu k jistému ne smíření ale přijmutí reality.

Snažíme se ctít své emoce, je to nás proces léčení. Světlo se snad postupně bude vracet i k nám, ale to ne proto, že bychom zapomněli, ale proto, že se naučíme žít , teď zatím pro nás stále krutou , přítomností.

Ale časem se určitě naučíme žít tady a teď a tak naplno, jak jen nejvíc to půjde.

Jsme v pořádku, jen prostě potřebujeme asi víc času, to naše spojení s Verunkou bylo fakt velké a plné lásky.

za nás oba dvounohé Radek spolu s Baruškou.