Víte,

 i když se snažíme, opravdu hodně snažíme, stejně si myslíme, že jsme srabi. Jsou dny nebo teda spíš části dnů, někdy třeba i jen pár minut, kdy se nám daří zapomenout a třeba se i od srdce zasmát. Vzápětí ale jako kdyby nám vrazili nůž do srdce. Jak to, že my máme možnost dál žít a Verunka ne. Vzdyť ona žila tak ráda, tak upřímně se uměla radovat, těšit se na další dny a najednou nemůže. Tolik si toho plánovala, nikdy se nenudila, pořád měla co dělat a najednou nic. Je to vůči Verunce tak nespravedlivé.

Tolik nás to kvůli tak bolí. Na louce už začínají kvést sedmikrásky, z toho by měla tak velkou radost, vždyť je tolik milovala a letos poprvé už je neuvidí, nikdy už je neuvidí....

Omlouváme se za tohle psaní, ale opravdu moc nám je Verunky líto, že ona už nemůžu být u toho, co měla tolik ráda..