I když se to

 nezdá, tak včera už to bylo půl roku, co nemáme naši milovanou Verunku.

Byl to půl rok plný nechápání, bránění se tomu, že to tak už je napořád a doufání, že to je jen špatný sen, ze kterého se probudíme a zas budeme všichni spolu.

Byl to půlrok bez Verunčinýho štěbetání, prozpěvovaní, poskakování, radovaní se úplně že všeho.

Bez jejího obrázků a otázek mamino co máme  k večeři a tatí proč to tak je, a chodí dneska pošta, a koupíš mi ve městě nový háček, víš ten co mám ráda, no mě se tamtem někde ztratil.

Aže jsem  byla jsem hodná, že dostanu kinder vajíčko, ale mami ať je pěkně těžký, to aby tam byla pěkná hračka.

A už jsem vykoupaná a v koupelně není ani kapička vody - byla vždycky a nejen kapička, koupelna doslova celá plavala. 

A mamí nevíš kde mám telefon, prozvoňte mě někdo.

A tatí pospěš, já už taky potřebuju na záchod, mamí proč tam taťka sedí tak dlouho.

Pořád se tomu nedá uvěřit, hlava to nebere a srdíčko bolí. 

Víme, že se musíme snažit jít dál a dál, ale stačí aby jednomu z nás zazvonil telefon a když domluvíme, tak víme že nesmíme a stejně prst už na telefonu otvírá videa a to už se pak neudržíme. Videí s Verunkou máme spoust, na houpačce, v bazénu, jak maluje a zpívá, jak si hraje s Baruškou, jak zpívá koledy u stromečku, jak spokojeně obědvá....

Moc nám broučku náš nejdražší chybíš a navždy budeš tím nejlepším co jsme v životě mohli mít.

❤️❤️❤️