Včera jsem po roce a čtvrt

 našla odvahu a vydala se na hřbitov.

Naposledy jsme tam s Radkem byli vloni v srpnu. Od té doby jsem neměla sílu tam jít. Mrzelo mě to moc , ale nešlo to.

V pondělí, když jsem ve městě šla kolem dušičkových vazeb co tam prodavali, jsem  ani minutu nepotřebovala k důležitému rozhodnutí  a už jsem si jich dvě tašky nesla domů.

Včera hned po ránu jsem se plná odhodlání na hřbitov vydala. Kousek to od nás je, to ano, ale to mi vůbec nevadilo, však víte, že jsme na procházky jezdili každý den.

Bylo příjemně chladno, dole ve městě byla ještě mlha, ale na kopci nad městem už u hřbitova svítilo sluníčko.  A tim, že byl pracovní den, byl hřbitov úplně prázdný, vůbec nikoho jsem tam nepotkala a to bylo  dobře .

To ticho tam bylo úplně jiné, než kdekoliv jinde. Dělalo mi dobře, když jsem měla babičky a dědy hrobeček obstaraný, nohy samy mě zavedly do staré části hřbitova, kam jsme rádi chodili s Verunkou a Radkem.

Najednou jsem si tam začala uvědomovat, že co hrob to nějaký lidský osud a trápení těch co zůstali. Ano i to je součást života. Své trápení a bolest si nese každý, ale opravdu každý z nás.

Nevím co se stalo, ale byl to zvláštní pocit, nemůžu jím nazvat smíření ani přijetí, to ne, ale odcházela se mi odtamtud tak zvláštně, jakoby by snad lehčeji.

A vidíte to nebe, všichni tři mě celou cestu domů doprovázeli a já byla za to tak ráda.

Domů jsem přišla něco po deváté, z gauče jsem bafla spokojeně chrnící Barušku a šly jsme si to hezké ráno užít i spolu .

Za všechno co pro mě děláte moc děkuju, opravdu vaše podpora pro mě hodně znamená 

Šárka s malou Baruškou 

A vy moji milí, však vy víte

❤️❤️❤️

Tou cestou životem

 

8

jsme se vydali minulou neděli před polednem pro malou Barušku.  Nebyla to jen cesta pro malou, ale byla mnohem, mnohem víc.

Jak už víte, ušili na mě boudu a místo Milana pro mě přijel pan psycholog. Nejdřív jsem vůbec nechápala, myslela jsem si, že přijel nečekaně na schůzku, ale nahned jsem byla vyvedana z omylu, že tak to není a že pojedeme spolu.

A víte co , vůbec to nebylo špatné, byl to právě on, kdo mi poprvé pustil tuhle  krásnou písničku a o které jsme si celou cest tam dokázali povídat. Povídali jsme úplně o všem, co v té písničce zaznělo, o tom jak každé období života je úplně jiné, jedno je nádherné a pak najednou zčerná a přinese sebou bolest, trápení, prázdno a beznaděj. Jenže tím přeci život nesmí končit.

 Ano to černo v nás zanechá stopy a jizvy na celý život. Jizvy sice zůstanou, ale časem už tolik nebolí a dovolují nám vidět víc než černou a bílou a najednou se lekáme co to je , tohle přeci ne. P⁹řipadáme si jako zrádci, když se smějeme nebo z něčeho radujeme, či dokonce se na něco těšíme. Ne není to zrada, je to jen život, který už nechce, abychom se dál tak moc trápili a tak nám do života přináší i světlé okamžiky.  A je jen a jen na nás, jak si dovolíme je vidět a prožívat je. 

A tak se stalo, že já v to poledne pochopila, že to, že tu radost a štěstí začínám zas vnímat, že to nic to nemění na tom, jak dál ty mé dva andílky moc miluju a jak moc mi tu chybí a jak ta prázdná místa po nich bolí. 

A cestou domů jsme si povídali o tom, že s malou Baruškou začínáme novou, společnou a minulostí nezatíženou, kapitolu. A že nesmíme si tu velkou radost dovolit kazit smutkem a bolestí z minulosti. Že život utíká rychleji než bychom chtěli a tak je potřeba žít právě teď a ne se trápit, tím, co už stejně nikdy nezměníme. 

A tak žijeme, spolu se radujeme, lumpačíme, chodíme na procházky, spolu pracujeme a taky uklízíme na kousky rozkousaný TV magazín. A vyprávíme si o tom, že brzy budou Vánoce a že když bude hodná, že určitě dostane dárečky.  Hodně toho napovídám a malá sedí a takhle poslouchá. 

Někdy a to dost často mám pocit, jako bychom se znaly už roky. Ona nebyla jen náhoda,ona je osud poslaný nebíčkem.

v noci spinká takhle přilepená na mně 

 A děkuju

Všem za všechno moc děkuju 

S úctou Šárka a malá Baruška 

P.S.

Dostala jsem jeden šílený nápad, koukejte .

Ano, je to linecké. 

Ano....

 

Moc krásné zamyšlení.

Tolik jsem se v té písničce našla, dává mi hodně síly a naděje. 

I my doma měli rádi podzim, poslední dva roky to bylo všechno jinak

Včera jsem šla po ránu do města, Blance přijedou  na Martina děti a vnuci z Holandska.

Nikde nemohla sehnat červené zelí k huse, slíbila jsem jí, že se zaběhnu podívat na náměstí do jedné malé soukromé zeleniny, jestli by ho neměli tam.

Měli, měla jsem z toho velkou radost.  

A víte co, těch pár dnů, co jsem byla doma úplně sama bylo hodně zvláštních a pak najednou už jsme  doma dvě a to je strašně moc. Ticho, prázdno a smutno dokázaly zahnat tyhle malé pacinky, které mi už doma zas běhají .

Nikdy už nebudu mít to co bych chtěla  nejvíc , to nikdy nezměním. A o to víc je potřeba vážit si toho co mámě teď, protože i to se jednou proměním ve vzpomínky.

Do města jsem šla včera zadem kolem kostela a bylo tam tak hezky.

Děkuji,

 děkuji všem a za všechno. I díky vám , že jste mi  pomohli dojít až sem, vnímám, že  svět umí být krásný .

A vám moji milovaní posílám moc velké objetí  a však vy vite.

Šárka s malou Baruškou 

tak já nevím,

 jak dlouho vás chce ta moje páníčka  nechat čekat na nové povídání o mě.

Mám se  dobře, hodně dobře a vůbec nevím, co mi to všichni ti lidé říkají, když mě hladí a k tomu pronesou : Holka ty ani nevíš, jaké bingo. tě v životě teď potkalo. Tak tomu vůbec nerozumím a na mojí malou psí hlavičku to je hodně.

A co všechno dělám ?

Ráda a hodně chodím ven, jenže nikde neposedím a už peláším jinam a tak se paničce moc nedaří mě venku vyfotit.

Jo, ale když mám potřebu se pomazlit, třeba právě i venku, tak to je jiná. To na nic nečekám a ať jsem kde jsem, lehnu na zádíčka a páničko drbej.

Doma se mi pak moc líbí hovět si v obýváku na sluníčku a zas nerozumím ani trochu tomu, když páníčka pověděla : To snad ani není pravda ?

Odpoledne po procházce jsem si trochu chrupala na gauči, páníčka skládala obálky a pak si šla uvařit do kuchyně kafe a když se vrátila, tak spráskla ruce a povídá: Tak ty už umíš i tohle, ty moje holka malá ?

Kdo se v tom má vyznat, jaképak tohle, vždyť jsem si jen po straně křesla vylezla sama na okno, to abych se rozkoukala a mohla být časem jmenována za platnou Kelišku, že jo ? Však se podívejte, jak mi to na tom okně sluší.

Jo a dneska jsem se taky byla přihlásit u mojí paní doktorky. Byli tam na mě všichni moc hodní a ještě mi dali psí mlsku, to se mi moc líbilo, ale to je na větší povídání a to vám pak napíšu zas příště.

Vlastně já bych úplně zapomněla, pak jsme ještě jely koupit módu pro mě, ale to vám taky napíšu příště. 

A takhle já to mám, chvilku lumpačím, chvilku prozkoumávání, zrovna tak jako jeden papír, který jsem ukradla páníčce, ale na rovinu Vám povím, že účetní ze mě nikdy nebude, ta čísla jsou na mě taky nějak moc. Ale kdyby mě páníčka pasovala do funkce skartovačky, tak to bych brala, to mi totiž jde moc dobře. 

A takhle my to s tou mojí páníčkovi teda máme, máme jedna druhou a je nám spolu moooc dobře. 

A já teď ještě půjdu ven čůrat a potom už půjdu spinkat, dneska jsme zas měly hodinu češtiny a slovenštiny a jsem z toho všeho už udyndaná 

Tak baf, baf

malá Baruška ale Keliška

Jo a můžete mi někdo povědět, proč musím chodit čůrat ven i v dešti  a vy můžete chodit doma pěkně v teple ?

A ještě počkej, musíš si vzít pláštěnku. 

No nic, jdu si trochu zdřímnout a stejně to je nespravedlivé, že vy chodíte doma a mě kvůli tomu vyženete ven .