neděle 11. ledna 2026

Štafetky - recept

Tak jak jsem Vám už včera slíbila, upečeme si dneska spolu štafetky.

Po Vánocích mi zbyla spousta  bílků a tak část z nich jsem upotřebila právě takhle.

Vůbec se toho nelekejte, je to fakt úplně jednoduché pečení.

A jak začít, nejlépe kaší na krém, aby Vám pěkně vychladla.

Na ní budete potřebovat :

120 g másla

3 rovné lžíce hladké mouky

4 lžíce moučkového cukru

70 ml uvařené, horké silné kávy / bez logru/

Třetinu másla rozehřejeme v kastrolku, přidáme mouku, promícháme a děláme jako jíšku, ale nesmí nám to zrůžovět. Přilijeme kávu a za stálého míchání /asi 4 minuty/povaříme a pak dáme zchladnout.

A jdeme na těsto na které potřebujete :

4 bílky

100g krupicového cukru

60 g mletých vlašáků

50 g hladké mouky

Nejdříve si zapněte troubu na 200 stupňů

Pak si vyšlehejte bílky a postupně do nic přišlehejte cukr. Sníh musí být tak akorát pevný.

Vedle v míse si smíchejte ořechy s moukou a po částech lehce jen vařečkou přimíchejte do bílků. Směs rozetřete na plech vyložený pečícím papírem a šup s tím do trouby, ve které v tu chvíli stáhnete teplotu na 170.

Pečeme asi 15 minut, těsto musí zůstat světlé, kdyby zrůžovělo, bylo by pak moc suché. Já ho kontrolovala asi po 13 minutách a ještě ho tam na chvilenku musela vrátit.

Po upečení placku hnedka otočíme na druhou stranu, stáhneme z ní pečící papír, zas otočíme zpět a necháme vychladnout. Já otáčela za pomocí utěrky, kterou jsem si přes placku rozložila..

A jdeme si dodělat krém, Nejdříve si vyšleháme zbylé máslo s cukrem a pak postupně přidáváme kávovou kaši a vyšleháme na krém.

Vychladlou placku rozřízneme na tři stejné pruhy, pomažeme krémem a dáme zhladit zabalené do folie. Tady jsem udělala chybu a pak je měla pěkně křivé. Já je zabalila pěkně na pevno a ještě tu folii rukou  uplácala a bylo dílo dokonáno.

Po vychladnutí pak už jen krájíte, já nakrájela na menší kousky, tak jsem jich měla celkem dost. Konce namočíte do hořké čokolády a máte hotovo.




Opravdu se jich nebojte , není to nic těžkého, hlavně tu folii na ně naplácejte,
 bo je budete mít křivé jako já.

Mějte hezký večer a za všechno moc děkuju.


Dneska jsem zas chtěla fotit na louce, jenže mi zamrzly baterky a bylo. 
Mám tak jen tři nové fotky. Tohle je pod smrkem u nás na louce. Sedla jsem si k tomu na bobek a to nebyl dobrý nápad, nevěděla jsem, jak se pak zvednu. V jedné ruce foťák a Barušku a druhou ruku mám zatím naprd. No ale dopadlo to.

Šárka s lumpicí Baruškou

Na koho mám telefon, tak jsem mu video, co zas dneska vyváděla poslala, to prostě rozum nebere, se vším si ví rady a je prostě svá .



sobota 10. ledna 2026

Zbláznila jsem se,

poprvé  už předloni v září, ničemu jsem nerozuměla a vůbec netušila co bude dál. Když jsem se z toho pomalu začala dostávat, 

přišlo loňské září a opět zcela nečekaně znova se stala ta hrozná  nepochopitelná věc .


Nechtěla jsem žít, už ani den, ani hodinu, ani minutu a ani sekundu ne.

Ztratila jsem jiskru v oku a radost v duši.

Krvácela jsem, neuměla si říct o pomoc a rozpadala se na kousky.

Navenek se snažila nosit alespoň malý úsměv, který lhal lépe jak jakákoliv maska.

Nezvládala jsem to, ale přežila.

 Neměla jsem pro Barušku a pro vás dva mé milované anděly, na vybranou.


Spousta z toho trvá dodnes, moc neplánuji, stále žiju ze dne na den, ale i to vidím jak malý pokrok.

Tenhle týden mi  ukázal hodně, ukázal mi, že  je ve mně síla o které jsem neměla ani tušení. Ta ruka zas byla jakási " snad výzva  "a s těma já se umím poprat.  jsou pro mě jakým si hnacím motorem.

Ve spoustě věcí jsem musela  a asi i chtěla spoléhat jen  sama na sebe.  Věřím, že jste to byli právě vy dva, kdo mi v tom pomohl a vedl mě dál a tím mi ukázal, že to jde, že to musí jít.


Bolí to moc, tak moc bych vás chtěla zpátky, vím nejde to, snad jednou a já věřím, že ne snad, ale že určitě se spolu všichni tři setkáme a budeme pak už spolu navždy.

Bolí to, ale teď už vím, že to jde, musí....... a pak jednou.♥♥♥


Hodně  nám tu teď  chumelilo,

byl to sníh jemný nadýchaný, krásně bílý a byl plný naděje

a jí cítila zas radost, Byl  tak krásně hebounký jak peříčka,

jako by ho poslali  sami andělé z nebe, vy dva.

Mám vás tak ráda, že to ani popsat slovy neumím.

 Dnes ale už vím, že až jednou, jak jsi říkal ty taťko, až přijde ten správný čas, tak budeme všichni zase spolu... ♥♥♥




Určitě ještě nemám žádné velké plány, ale vím, že kromě účetnictví a manufaktury, by mě ještě asi bavilo i něco navíc. Práce i manufaktura mě hodně baví, ale tohle je něco úplně jiného a " začalo mě bavit to ", jak jsou lidé spokojeni a vrací se ke mně.

O manufaktuře i o tom mém smělém něčem, i když to něco je rovnou dvakrát a pokaždé, ale úplně jiné, si napíšeme jindy. Zítra bych Vám chtěla napsat recept na štafetky. Mám je teda pěkně křivé, za to si můžu já sama, ale na chuti jim to vůbec nic neubralo.

A tu krásnou svíčku mi přinesl od Vás také Ježíšek, tak ještě jednou za ni moc děkuju.

Mějte hezký večer 

 určitě jako já i vy budete koukat večer v  televizi na pečení.

 A zítra / v neděli/ dávají Rozpaky kuchaře Svatopluka a i to je něco pro mě.

Tak se mějte 

a za vaši podporu, které si moc vážím, děkuju ♥

úterý 6. ledna 2026

Tak zatímco včera ráno

jsem to měla takhle .

To šla jsem hned po ránu šla na kontrolu. No a měla jsem radost, že vám ještě stihnu vyfotit vánoce u nás na náměstí. Tma byla ještě velká / bylo půl sedmé/ a tak to šlo celkem pěkně. Až na ten mráz.

Na staré radnici máme nového světelného draka

a takhle to vypadá, když si při focení kýchnete

a ještě z druhé strany

a takhle máme nazdobený začátek pěší zóny



 A večer pak tedy takhle.

Ujelo mi to venku , ne úplně mojí vinou, ale o tom tady psát nechci.

Mám teda zlomený levý loket a pan doktor říkal, že jsem měla štěstí v neštěstí a zlomeninu mám tak čistou .Takže snad nebudou žádné komplikace, víc se dozvím v pátek po dalším rentgenu, to jdu na kontrolu.

Fyzicky to tak nějak zvládám, sousedi když to zjistili, tak se fakt snaží . Dokonce mi i Bóďa s Frantou nabídli pomoc při převlíkání z pyžama a naopak. No chlapi, že jo..

Spíš to na mě dolehlo psychicky, ještě víc mi teď tady ti dva moji milovaní chybí. Vůbec po tom, když mi včera paní doktorka řekla, že to nejhorší mě čeká až asi v létě. Vloni jsem to taky tak měla, to mi na dva dny zachutnal ve velkém rum a ani trochu se mi nechtělo žít. To jsem ale ještě měla Radka, který mě z toho všeho vytáhnul.

 Navíc mi ještě nedovolila naplno pracovat, že bych prý tím potlačovala tu velkou bolest ve mně a pak by hrozilo, že to ve mně bouchne a udeří ještě ve větším než vloni.

 Péct teď nemůžu, háčkovat taky ne, ale já musím tu hlavu nějak zaměstnat, jen teda vůbec nevím jak. Od rána už tady zas jenom po nich bulím a to tak nejde, to mě opravdu hodně ničí.


Ruku mám zlomenou opravdu levou, ale jak jsem to fotila přes zrcadlo, tak to je vlastně zrcadlově otočené. V pátek, pokud to bude možné, tak si nechám dát tu odlehčenou sádru    Je blbé to, že tu ruku mám zasádrovanou do pravého úhlu a tak tou rukou tak nic moc neudělám. 

Tak mějte alespoň vy hezký a pohodový večer.

Šárka s lumpicí Baruškou
opět zas něco provedla, tak o tom si napíšeme příště 


neděle 4. ledna 2026

Tak jsem se včera vrátila

v čase pěkně hodně zpátky a to díky pořadu Peče celá země.

Ten jejich šódo chlebíček, vždyť já na něj úplně zapomněla. A to jsem ho jako malá a pak i teda větší měla hodně ráda. Měla jsem ho ráda úplně celý, i když asi úplně nejvíc mi z něho chutnal ten pevný žloutkový krém. Babička ho doma teky pekla, akorát na šlehačku pak dávala kousek mandarinky z kompotu.

Ve městě jsme v tu dobu měli dvě cukrárny s dortama a mléčný bar. Do té cukrárny, co byla kousek od kostela jsme skoro vůbec nechodili, přeci jen byla od nás nejdál a taky i proto, že cesta k ní vedla kolem mléčného baru a to už nemělo cenu pokračovat dál, když právě on vám zkřížil cestu.

To bylo místo, které museli milovat všichni trutnováci. Každý tam určitě našel něco, co mu přišlo k chuti a většinu toho, co tam prodávali, tak si tam  i sami poctivě vyráběli. Bar byl rozdělen do dvou částí, v té horní byly dva pulty, u jednoho se prodávaly zákusky a u druhého mléčné a pekařské výrobky . Do druhé časti se muselo po schodech dolů a tam prodávali vše slané. Byly tam i pultíky, kde jste se mohli najíst, pro ty kdo chtěli posedět, byli i dva stolečky se židličkama a musím teda podotknout, že tam bylo vždy plno. 

A jako bonus, tam byl ve výklenku zabudovaný stoleček pro děti, vešly se k němu teda jen dvě děti, ale i tak to bylo prima.

Tady dole nakupovali spíš pánové. Mohli jste si tu koupit, jak na talířek nebo i sebou domů, nejrůznější saláty. Bramborový, vlašský, bramborový obyčejný / ten byl bez salámu/, pařížský, pikantní, Rumcajs. Dále měli velkou škálu obložených chlebíčků a chlebů. Z chlebů jsem měla nejraději ten pomazaný hořčicí a  s vaječným řízkem, navrchu byl plátek kyselé okurky, pár koleček cibule a trochu nakládané kapie. 

Prodávali tady i dva druhy polévek, jedna byl vývar a druhá nějaká poctivě hustá. Co vím, tak nejoblíbenější byla čočková. A samozřejmě jste si tu mohli koupit limonádu, kafe, bílé kafe, čaj a  čaj expreso, Ten jsme doma taky měli , pamatujete, prodával se tenkrát ve stejné plastové láhvi jak jar a i některé šťávy.  A ten, když jste si ho uvařili, ten tak krásně voněl. To už ani není pravda.

A nahoře, tam můj  pult byl právě ten se zákuskama. Měli je tam vždy tak krásně vyrovnané, že už jenom to vás tam hnalo se podívat a s prázdnou jste určitě neodcházeli. Já tam měla nejraději dort kavex, věneček a ten šodo chlebíček. Taky na něm mívali mandarinku a když prostě nebyla  / a stávalo se to často/, tak byla nahoře kompotovaná třešeň, což mi ani trochu nevadilo.

A pak ten jejich jahodový koktejl, to taky byla dobrota. Paní prodavačka ho vždycky každému čerstvě našlehala, přelila do takového bílého, porcelánového poháru, který byl tak široký, že každý kdo z něj pil, pak měl pěkné vousy od koktejlu.

A moje srdcovka ještě byla jahody se šlehačkou. Prodávali je tam buďto ve skleněném pohárku na nožičce  a nebo v plastovém kelímku, který šel vzít domů. 

Děda měl bratra Karla a ten bydlel na druhé straně Trutnova. A oni měli spolu domluveno, že vždycky v pátek dopoledne se spolu sejdou na náměstí na kus řeči. To jsem měla moc ráda o prázdninách, vždycky jsem se na ten pátek těšila, chodila jsem tam s dědou. Věděla jsem, že strejda Karel pro mě bude mít vždycky v kapse od saka pytlík bonbonů a co bylo ještě lepší, že když se s dědou pak rozloučili, tak mi dal ruku a my šli spolu koupit ty jahody se šlehačkou. Však jak jsem si je pak spokojeně, do bílého papíru s velkou špičkou, nesla domů. A když jsme potkali někoho, s kým se dal děda do řeči, tak jsem hned hlásila, že to mám jahody se šlehačkou a že mi je koupil strejda Karel.

 Jo, já byla taková hlásná trouba / asi po babičce/, ještě , že jsem z toho alespoň z části vyrostla.

A podívejte, kam jsme se dostaly od šodo chlebíčků. A ten chlebíček, tak ten určitě brzo upeču.

Dneska jsem pekla štafetky, pekla jsem je úplně poprvé a vím, že určitě ne naposled, recept ne ně vám určitě dám. Sama jsem ho tak nějak po svém upravila ze dvou jiných receptů.

A pamatujete ? 

Věneček 1,20 Kčs, koktejl 3 Kčs, jahody se šlehačkou 3,10 Kčs  A třeba rohlík k polévce  40 haléřů, limonáda 1,20 kčs ..........  .

A těď jsem si vzpomněla na občerstvení Tunel, které jsme tu také měli. Tak tam mrkneme zas někdy příště a k tomu Vám ještě přidám jednu lumpárnu, co tam nevědomky naše Verunka, coby malá provedla. 

A trochu z mého pečení.




Mějte moc hezký večer a za všechno moc děkuju.

P.S. 

Tak jsem sama sebe tak nalákala, 

že si jdu k večeři udělat ten chleba s vaječným řízkem.


pátek 2. ledna 2026

Slíbila jsem Vám,

že se spolu vrátíme na závodní  chatu, kterou jsem jako účetní měla na starost a ještě mnohem dřív jsem tam jako malá holka jezdila na jarní prázdniny.

Jezdilo se tam vždy na půl týdne, to aby se tam v rámci jarních prázdnin vystřídalo co nejvíce dětí. Takže ten týden rozdělili na dva turnusy od pátku odpoledne do středy odpoledne a ten druhý teda jezdil od středy do neděle.

Vždycky jsem jezdila na ten první turnus  a když to organizovali, tak se snažili, aby děti v těch turnusech nijak neprohazovali a aby spolu jezdily děti, které už se znají. Samozřejmě, že vždycky nějaké děti ubyly, to tím že dokončily základku a  mohlo se tam 

 jezdit jen do deváté  třídy. Naopak zas prázdná místa po nich doplnili noví mrňouskové, tam zas byla podmínka, že se mohlo jezdit až od toho roku, ve kterém prckovi bylo sedm roků. 

K nám domů chodila na návštěvu teta Galina, teda pro mě teda, jinak s nám nijak příbuzná nebyla. Znaly se s babičkou ještě od té doby, než co babička z Texlenu přešla dělat do pekárny jen na noční.

Teta Galina s babičkou spolu v Texlenu pracovaly na niťárně. A ač Galina byla skoro o generaci mladší jak babička ,dobře si spolu rozuměly. Jednou takhle přišla a povídá hele Věrko, nechceš Šárku se mnou poslat na hory, příští pátek se odjíždí . Babička na to, copak může vždyť má jen ty malé lyžičky co na nich lyžuje tady před doma na kopečku. To byla zima 1972 .

A tady jsem ještě netušila, jaké dobrodružství mě za měsíc čeká.

 Dočkala se odpovědi, že to vůbec nevadí, že tam jsou i sáňky a nějaké starší erární dětské lyže, že to se nějak zařídí. 

A tak netrvalo dlouho a já s baťohem na zádech a  za ruku s babičkou statečně šlapala k Texlenu, odkud byl odjezd na hory. Už samotný můj příchod vyvolal obecné veselí, když mě Galina představila dětem s tím, že odjíždím s nima. Na svůj věk jsem byla mamá a tak jsem vypadala na míň než na těch šest co mi bylo.  Zuby  jak noty na buben, ty první už mi začínaly padat a nové rostly jako když se jim chce a nechce U velkých holek to vyvolala pozdvižení, to když se začaly dohadovat, s kým budu na pokoji a kdo se bude o mě starat. Chtěly to tak všechny.  Razně teta Galina však udělala nečekané rozhodnutí, postele jsou všechny obsazené a Šárka bude spát se mnou a s paní Nyserovou /to je ta co byl s námi na inventuře /na pokoji, tam máme volnou postel. nakonec to stejně dopadlo úplně jinak, jedna holčina nejela a tak se uvolnila jedna postel a já tak spala s velkýma holkama na pokoji.

Měla jsem se tam dobře, všechny měly potřebu se o mě starat, každá mi dávaly bonbony, co měly z domova. No prostě hlídaly si mě tam jak malé hodně malé dítko.

Lyžovat jsem se naučila a ani jednu slzičku stezku po babičce a dědovi neuronila.

A když jsem pak jela další rok, tak už jsem měla nové lepší lyže. Ani jednou jsem do devítky, co se mohlo jezdit, nechyběla  a jen co se přehouply Vánoce, tak už jsem počítala, za jak dlouho pojedu na hory. A pak když už jsem chodila do osmičky, devítky, tak i já jsem se stavěla do pozice velké holky a s radostí se starala o ty nejmenší.

A tady mi medaili za třetí místo dávala teta Galina.



Tady to jsem já s číslem 16. a všude jinde mě asi poznáte .



A tady poznáte , jaká zrovna byla móda. Čí maminka či babička uměla háčkovat, tak pyšně nosil bílou háčkovanou čepici vepředu s kytičkou.


Tady jsme zas skoro všechny měly plyšovou čepici, která se zapínala na knoflík pod bradou. a večer na pokoji jsme se pak dohadovaly, která ji má lepši učesanou.


A víte co, hned bych se tam vrátila, bylo tam dobře.

Mějte se moc hezky a děkuju, že tu se mnou jste, moc si toho vážím.

Šárka s Baruškou


A koukejte, jakou tu máme mezi sebou šikulku. 

Takhle krásné perníčky a nejen ty, mi přišly před Vánocemi od Jitky.

I za ně Jitko moc děkuju. Ani je jíst nebudu, schovám si je na další vánoce a ozdobím s nimi větvičky.



P.S. 
Neumím to správně popsat ani vyjádřit. Ale strašně jsem se bála přechodu z roku na rok. 
Neuměla jsem si představit, že už to nebude tak, že Verunku jsem měla  vloni a Radka  ještě letos.
Nechtěla jsem aby se to změnilo na to  že Verušku jsem naposled pohladila už předloni a Radka vloni.
Byl to pro mě strašný pocit, že se mi už takhle vzdalují. 

Rok se najednou přehoupl a já zažívám úplně nový pocit. To co bylo doteď platí, ta bolest, to prázdno a vše co k tomu patří.
Ale je tu  něco nového, už to bylo včera a je to i dnes, nevím co to je , nějaká naděje, příslib, či co. Nerozumím tomu.  Zatím jsem z toho zmatená, ale co určitě vím je to, že nechci aby se ten pocit ztratil, či  zmizel někam v dál, je mi totiž příjemný.

Buď dnes k sobě laskavá.
 Není třeba mít vše vyřešené a ani být dokonalá. 
Stačí, že dýcháš, cítíš a dáváš to nejlepší, co právě teď, v tomhle okamžiku můžeš. 
V té jemnosti přichází klid a v klidu roste vše, po čem tvé srdce touží.

Jitko, promiň, že jsem nezvedla telefon, Nemůžu. Každé zazvonění  ve mě vyvolá ataku strachu a já pak koktám, nebo nemůžu ze sebe vydolovat ani slovo, úplně ztuhnu a mám pocit, že se dusím.  Sama budu moc ráda, až to překonám a budu si zas moc normálně telefonovat. 

středa 31. prosince 2025

Měla jsem za úkol

a musela jsem ho stihnout do dneška, najít si nějako fotku, 

když jsem byla malá a kde to jsem nejvíc já. 

Už dopředu jsem přesně věděla, která fotka to je. Žádnou načinčanou a  uměle tvářící se do foťáku na ní ale malou Šárku nenajdete. Je tam úplně obyčejná, malá spokojená holčička. Usmívá se, vlasy i když učesané, tak rozcuchané do všech stran.

Ano, to jsem celá já, donedávna jsem se taky ráda a hodně smála, oblečení mám nejraději sportovní a nebo ležérní a  o vlasech ani mluvit nebudu, jak je mám vlnité, tak pořád někde trčí a dělají si co chtějí.

A taková jsem tedy já. jak tenkrát tak i teď. Ta fotka je z léta , myslím si 1971 a to jsme byli s babičkou s dědou na dovolené u Máchova jezera.

A dostala jsem za úkol si tu fotku nalepit hned na první prázdnou stránku diáře.

Tak jsem to tedy tak udělala. A co jsem ještě udělala a nebylo to tedy v plánu, nalepila jsem si tam to krásné vánoční přáníčko, které jsem před týdnem dostala a dal i dem Vám. Nejdřív jsem myslela, že si ho tam přepíšu. Ale ne , nakonec jsem ho tam nalepila. Myslím, si, že když tam je nalepené a napsané tu rukou, která mi to takhle přála, že má určitě větší sílu, než kdybych ho tam měla už jen jako přepsané.

A jak už asi správně tušíte, tak nejen že diář se bude plnit tím vším co se mi povedlo a z čeho mám radost, ale jak říkala paní doktorka, bude to i místo, kde budu  psát i vzkazy malé Šárce a mám za úkol s ní být víc a víc ve spojení a dělat ji spokojenou i teď v téhle, pro mě , velmi těžké a bolestné době .

Vám všem do nového roku přeju to co jsem Vám už jednou přála 

a to je to co je napsáno v tom přáníčku 

Moc moc Vám za všechno co pro mě děláte děkuju, protože bez Vás tady a těch pár lidí tady ode nás a samozřejmě i toho někoho z Pilníkova, nevím, kde bych dneska byla. To všichni vy mě držíte nad vodou.


Pravdou je, že nejhorší bolest vzniká ve chvíli, kdy odešel někdo kdo byl vším:

Nezabíjí křik i když bys chtěla za začátku křičet všude a pořád : PROČ ?

Zabíjí tě to ticho které vzniklo po něm,

místo kde měl být a není,

jeho hlas a jistota, kterou Ti dával.

Čas to nespraví, jen Tě naučí žít s prázdnem, 

které se ozývá pokaždé,

 když si na něj vzpomeneš.

Odehrává se to uvnitř a bolí to každý den i když druzí to nevidí, 

pro tebe to je ale  NAVŽDY 

a pro mě rovnou dvakrát, bohužel.


Tak moc mi oba chybíte, to se ani nedá popsat slovy.

Miluju Vás oba moc, moc, moc ......♥


Tahle fotka je stará přesně dva roky, kde by mě tenkrát napadlo, že .........

P.S.

Kdybych si mohla něco přát a pak už celý život nic, tak jen to aby jste se mi mohli vrátit, jenže já vím, to se nikdy nestane.

Tak moc mi chybíte, je tu bez vás tam moc smutno, prázdno  a to ticho, to mě fakt moc ubližuje.....

Vždyť člověk se narodí proto, aby mohl žít, oba jste tak rádi žili a najednou všechno je pryč, všechno...

Vím jak to bylo vloni v tenhle čas na Silvestra, taky nám bylo moc smutno po Verušce a utěšovali jsme jeden druhého, objímali se a hladili a polykali nejen slané, ale i hořké a bolavé slzy...

Tak moc bych teď potřebovala, abychom se zas mohli obejmout a ty jsi mi řekl, neplač mamášku neplač, máme přeci ještě jeden druhého.....


úterý 30. prosince 2025

v noci jsme měly

s Baruškou bojový poplach.  Určitě už jsem vám psala, že špatně spím, jsou noci kdy nespím ani chvíli a když se to podaří, tak usínám obvykle až mezi druhou a čtvrtou hodinou.

V noci Baruška spokojeně chrupala omotaná kolem mé hlavy a  já jen tak ležela, tak jako každou jinou noc . Najednou  o půl druhé Baruška vystartovala z postele  a hurá k hlavním dveřím. Večer nám totiž nešlo veřejné osvětlení a tak když jsme byly venku byla tam tma, však víte jako kde. A naše Barčí se tak bála, že i bobek odflákla a honem domů.

A mě tak bylo teda v noci hned jasné co má za problém, Na pyžamo jsem navlíkla jen bundu, do bot jsem vlezla bez ponožek, však vždyť budeme hnedka doma, tak na co bych se strojila víc, že jo .

A mazaly jsem ven. Baruška se nahned vykakala, sebraly jsme to vyhodily do koše a měla jsem namířeno domů . Barčí ovšem byla jiného názoru, venku drobně chumelilo a to se jí moc zalíbilo a tak si spokojeně šmejdila na louce, nehledě na to, že je noc a kolik je hodin. Nalákala jsem ji domů  až na bonbon. 

No jenže tím to nekončilo. Asi měla vyspáno nebo jestli ten sníh ji probral nevím, to mi neřekla, ale přitáhla do postele toho obr velkého růžového medvěda a začala si hrát. Vydrželo jí to asi půl hodiny, pak si vlezla ke mně pod peřinu a spokojeně spala do půl desáté.

Asi by spala i dýl, to ona umí, ale tahala jsem ji ven na sníh  a to se teda povedlo. Moc ho zatím nemáme, ale i tak bylo venku se sluníčkem a troškou toho nadýchaného sněhu hezky .

Takže tyhle jsou z dnešní louky











 A tohle je ten můj šmodrchací dáreček co jsem dostal a díky kterému se mi včera zas po dlouhé době podařilo vzít háček do ruky a chvilku s ním šmodrchat / jak by napsal náš brouček/
Je moc prima, že součástí toho všeho byl i háček a já tak nemusela brát jeden z těch Verunčiných. To asi rozhodlo, že jsem na to háčkování dostala chuť. Bylo to zatím jen trochu opatrně , ale bylo, víc to zatím nešlo, tolik mi to Verunku připomínalo. Ale vím, že to půjde, ne proto, že musí, ale proto, že jsem vnímala, že mě to zas začalo bavit.

Jo a ten háček, tak ten je super, strašně dobře se díky těm pryžovým kuličkám drží. Vůbec jsem netušila, že takové nějaké mají.
Jinak tahle sada je určena na vánoční háčkování , je k ní i návod a vše  co k tomu potřebujete.
Aťko moc děkuju .


A zítra máme silvestra, tak něco na zub se možná bude hodit.
Je to bageta namazaná česnekovou pomazánku a dál už to vidíte samy .


Mějte hezký večer a za všechno , co pro mě tady děláte moc děkuju.

Šárka a ponocná Baruška

A zítra mrknem na ten můj diář, už se v něm něco děje .



pondělí 29. prosince 2025

Včera dopoledne by mě ani v duchu

nenapadlo, že mi před obědem zazvoní telefon s neznámým číslem .

Zazvonil a já přemýšlela jestli ho mám vůbec zvednout, však víte jaké mám pořád problémy s telefonováním. Když zazvonil podruhé tak jsem ho tedy zvedla, představila se mi neznámá paní a rozpovídala se. Byla to známá našich známých pro kterou jsem, aniž bych ji znala, pekla taky cukroví a to rovnou tři kila.

A že moc děkuje , že jim to moc chutnalo  a to tak moc, že už nemají ani kousek. A že v pondělí navečer čekají vzácnou návštěvu a jestli bych jí ještě něco , vlastně do druhého dne stihla upéct.

Uááááá

V hlavě mi to začalo pracovat, nemám už žádné vlašáky, mandle nemám oloupané, vlastně to chce do zítra rovnou dvě kila, kdyby to šlo. 

Pojala jsem to tak, že to je dobrá výzva a kývla ji na to s tím, že to budou tak maximálně dva druhy, víc, že nestihnu . Paní se mohla štěstím uděkovat a já zjistila, že se už na to vlastně těším.

Rozloučily jsme se s tím, že se dneska po obědě staví.

Takže já honem začala přemýšlet co a jak udělám a poměrně brzo jsem měla jasno.

Honem jsem šla zadělat velkou dávku lineckého těsta, dala ho do ledničky odpočinout a bylo.

Odpoledne. když jsme se vrátily z procházky jsem se pustila do díla.

Vybrala jsem si čtyři vhodné formičky a vykrajovala a vykrajovala a pekla a pekla a zaplať pánbůh nic nespálila / což o pařížských rohlíčkách, které jsem pekla minulou neděli říct nemůžu/.

 Poté jsem mazala a zdobila, no a takhle to dopadlo.  A i když základ je úplně obyčejné linecké těsto, tak se mi nakonec podařilo vykouzlit čtyři naprosto  rozdílné druhy cukroví.



A jak jsem to tedy nakonec vymyslela :

Tak tohle je  klasické se džemem, akorát místo rybízového jsem dala ostružinový.



Další byly hvězdičky alá išelské dortíčky.

 Náplň jsem udělala ze zbytku mletých vlašáků co jsem měla / byla to jedna hrstička/, pár mletých piškotů, jednoho žloutku, lžičky meruňkového džemu, cukru a trošky rumu. Polila čokoládou / ve které jsem měla ještě od posledka drcené oříšky, ale to ničemu nevadilo / a bylo hotovo.


Jako třetí přišly na řadu nugátový kolečka.

Ty jsem pomazala kupovanou lotuskovou " nugetou ". A protože jsem už neměla bílou čokoládovou polevu, tak jsem kolečka namáčela do bílé glazury a nakonec je ozdobila karamelovýma hoblinkama.
/ obojí, jak tu glazuru v prášku , tak i hoblinky jsem kupovala přes net a jsem s tím spokojená/.


A jako poslední jsem vymyslela pistáciové stromečky. 

Tady  byla výhoda, že mi na ně od Vánoc zbyly ještě nějaké suroviny a tak jsem se mohla do nich pustit. Náplň je z dubajských nití a  zbytku pistáciové pasty a protože té jsem měla fakt už jen zbytek, tak jsem přidala trochu salka a bylo . Namáčela jsem do pistáciové polevy a sypala jak jinak než pistáciema. Nitě , pastu i polevu jsem kupovala taky přes net.


Paní si to už odvezla a já jsem ráda, že jsem do toho šla, beru to jako další nečekanoý krůček kupředu , ve kterém jsem obstála .

/ i když teda,když jsem s ní telefonovala, tak jsem se pěkně z toho rozklepala a rozkoktala/

Musela jsem si to sem uložit, protože za pár dnů už bych nevěděla jak jsem to dělala a tak abych to tu měla pro případ, zas nějakého nečekaného pečení. I když  teď už vím o dalších dvou variantách jak by to šlo ještě udělat.

Původně jsem chtěla psát a něčem jiném, ale to neva, necháme si to na příště.

Mějte hezký zbytek pondělí a protože mi Ježíšek nadělil i něco na háčkování a já kolem toho pořád  chodím jak kolem horké kaše, to kvůli Verunce a jejímu šmodrchání/. Tak jsem se rozhodla, posílena tím pekařským úspěchem, že to dneska zkusím vzít do ruky a aspoň pár oček a sloupků ušmodrchám.

Šárka s Baruškou

Tohle je jeden z dárečků, co jsem na Vánoce taky dostala, moc hezký a milý nápad.