bylo nebylo

 V jednom městě pod horami, žila jedna moc smutná maminka.

 Není to tak dlouho, co přišla o svoji holčičku a nedlouho po ní i manžela. Bylo to a stále je moc živé a bolavé. Maminka ale měla velké štěstí, že měla svoji milovanou psí fenečku Barušku. Za ten rok, co zůstaly úplně samy, se z nich staly nerozlučné parťačky.

 Bez sebe neudělaly ani krok a kde byla jedna byla i druhá.

 Pak bohužel přišel jeden říjnový pátek, kdy po úspěšném vyšetření se Baruška probudila zcela v pohodě z narkózy, odpoledne i k večeru ještě lumpačila, tak jak bylo jejím zvykem.

 Jenže pak se stalo něco strašného. Baruška z hematonu, který ji po vyndání kanyly na narkózu zůstal na pacině a kde měla opravdu velkou modrou bouli, dostala plicní embolii, které stačilo pár rychlých minut  a Baruška se tak  vydala do nebíčka za dvěma andílky, které už tam s maminkou měly a se kterými se tam bude mít opravdu moc dobře, jak v nebíčku.

Pro maminku to byla zcela nečekaná a ohromná rána.

Vždyť ještě ve čtvrtek večer spolu takhle skládaly obálky, lumpačily, hrály si a měly se moc rády.

Jenže včera v noci se stalo něco, co jí snad poslalo samo nebe.

Maminka se dozvěděla, že jinde, v dočasné péči žije pejsek, kterému před dvěma týdny umřela panička.

A bylo jasno, maminka sama zůstat nemohla, utrápilo by jí to a taky ji bylo moc líto pejska, který zůstal také sám.

A jak tahle pohádka pokračuje.

Příští neděli si smutná maminka pro ni pojede a budou pěkně spolu.

A to, že je tak náramně podobná Barušce snad ani není možné.

Takže seznamte se 

 to jsem já

sedmiletá, trpasličí slečna Tracy.

Tak moc prosíme, držte jim palce, aby ten týden rychle utekl, holky byly spolu a jedna druhé mohla léčit jejich bolavou dušičku.

A taky prosíme, aby konečně ta zlá doba se už  nadobro zlomila a zmizela nenávratně pryč.

Baruško moje milovaná, zrovna tak jako vy dva moji, tak moc mi chybíte a bolí to neskutečně moc.

To ticho a prázdno doma je úplně děsivé.

Moc na Vás všechny myslím a objímám vás.

vaše tak moc samotná a přesmutná mamina

Tak moc to bolí .

Jak jsem byla zvyklá na Barušku pořád mluvit, tak i teď jsem se zvedla od počítače a povídám : Baruško jdu se vykoupat, ano . 

Jenže na gauči na svém oblíbeném místečku nikdo není.

To se taky nemělo stát takhle brzy, co jsem komu udělala, že to mám pořád a takhle dokola.

Tak nějak to na mě dolehlo úplně nejvíc a od včera jen brečím, protože před Baruškou jsem se snažila nikdy  nebrečet, nechtěla jsem jí tím trápit.