Sedmset třicet dnů

 už nejsem mámou.

730 dlouhých, předlouhých dnů plných bolesti, ticha a prázdna, které tu po tobě zůstalo.

730 nekonečných nocí, kdy každá vteřina se zdá dlouhá jak jeden rok.

Ten den v 15:14 se nám s Radkem nadobro zhroutil svět, ale pořád  jsme ještě věřili v zázrak.

Ten se nestal, v 15:42 nám lékař oznámil, že jsme zavolali pozdě, že už se nadalo nic dělat.

Když jsem tě našla v posteli, spokojeně jsi ležela na zádech, očička zavřený a na tváři lehký, spokojený úsměv.

Úplně jsem strnula, hlavou mi v tu chvíli problesklo, že je něco špatně, něco hodně špatně. Nereagovala jsi , nedýchala.

Volala jsem na Radka, ať volá záchranku.

Stahla jsem tě z postele na zem a začala masáž srdíčka a prosila tě, ať se chytneš, zasténáš, pootevřeš očička, a ono nic, pořád nic,

Honem jsem běžela otevřít záchrance, Radek v tu chvíli ještě ani trochu nechodil.

Nasadili ti kyslík a pokračovali v masáži. 

Napojili si tě na přístroj a píchali ti jeden adrenalin za druhým. A přístroj pořád dokola oznamoval : Pokračujte v resuscitaci...... 

 Najednou bylo ticho.

 Děsivé ticho.

 Vrátili tě zpátky do postele a celou přikryli.

To přeci ne, tohle ne, odkryla jsem ti hlavičku a prosila tě, že to spolu zvládneme a znova jsem ti začala masírovat srdíčko, až jeden  záchranář mě zezadu chytil za ruce a dlouze se na mě podíval ...... .

Došlo mi co se stalo, ale vůbec jsem to nechápala.

Do toho všeho nám ještě nám doktor oznámil, že tím, že jsi umřela dřív, než dojeli, tak nařídil pitvu, aby byla známá příčina úmrtí.

Pak tě odnesli v pytli , ve velkém černém pytli.

Ne to není možné, to je určitě nějaký omyl.

Nebyl.

Nastalo neznámé, nepochopitelné nic . 

Seděli jsme s Radkem spolu v ložnici na posteli, drželi se za ruce a nechápali, nechápali cože se to vlastně stalo.

Ne to nemůže být pravda, vždyť jsi si chtěla , až se vyspíš, rozdělat kinder vajíčko, které jsem ti ráno koupila a tak jsi si ho schovala až na večer.

Měla jsi v plánu, že odpoledne spolu vymyslíme dárky pro taťku k narozeninám.

Už jsi i věděla co budeš večer malovat.

A nejednou nic, vůbec nic z toho už neplatilo a neplatí dlouhých 730 dní.

Oba s taťkou jsme pak brečeli, hodně brečeli a dál se drželi za ruce tak silně, že jsem až taťkovi prorazila nehtama kůži na ruce.

Pak taťku napadlo, že tě tam přeci nemůžeme nechat samotnou, zavřenou někde v lednici.

Volal Jirkovi, aby pro nás přijel a odvezl nás na hřbitov, že tam s tebou musíme být, přeci tě tam nenecháme jen tak.

Jirka nepřijel, místo něj přijela intervenční pracovnice ze záchranky.

Po několika hodinách odjela a my tam zůstali zas úplně sami, bez tvého smíchu, brebentění, otázek a přítomnosti.

Jen díky taťkovi jsem přežila ten první rok.

 Když jsme se začali zas malinko nadechovat, tak přišla druhá, naprosto nečekaná rána .

Všechno to mám před očima jakoby se to stalo včera.

Po ní přišlo ještě větší ČERNO, PRÁZDNO a BOLAVO  a to trvá doposud, jen se s tím učím někdy hůř a někdy líp žít. 

I přesto nikdy do konce svého života nikdy nepochopím, proč už nemůžu být dál vaše máma a manželka