Včera jsme zas po týdnu

byly s Baruškou na zahradě a já měla pocit, že jsme se tam během toho týdne posunuly  z léto do podzimu. Letničky jsou už téměř všechny odkvetlé a nebo suché, ostružiny u spodního plotu, kam na ně svítí od rána do večera sluníčko, ty budu moc už brzy ostřihat , jsou úplně spálené. Ty co jsou za pergolou, tak těm se ještě jakžtakž daří.  A jablíčka, ty docela ještě rostou, ale taky ve velkém padají.

Skoro všechny brambory už mají většinu natí suchých a tak jsme včera s Baruškou pod dvě z nich koply. Brambor by bylo hodně, ale spousta jich je úplně maličkých a tím, že nemají natě už by stejně nerostly.

Čemu se ještě daří je víno, dokonce jsme ještě objevily pár nových úplně maličkých hroznů, ale ty už nedozrají,

Jo a chmel, tak ten taky roste jak divý.

A těch pár hortenzií co jsem letos měla, už jsou tak seschlý jako jiné roky v půlce září. Tak jsem je už ostřihla a pověsila doschnou v chatě na hambalku a pak si je vezmu domů do vázy.

Nějak rychle to léto uteklo a mně se tak blíží pro mě ten nejhorší měsíc v roce, září.

A navíc, včera tam bylo zas po delší době smutno, víc jak kdy jindy.

Prosím, neznáte někdo telefonní číslo do nebe, tak moc ráda bych tam zavolala.

 

Že nemám ráda neděle už ode mne víte, ale i přesto se mi daří je tak nějak zvládat. Včera odpoledne to byla ale jiná během chvíle se u nás v domě , akorát ve vedlejším vchodu za hlasitého houkání sjeli hned tři záchranky a zas to bylo v háji. všechno se mi tím během vteřiny zas promítlo v hlavě a já byla úplně k ničemu. Když pak opět za hlasitého houkání a ještě v protisměru odjížděly, tak už jsem zas regulérně brečela a nevěděla co s tím. 

Ale rozdýchala jsem to, pomohla i studená voda, ne že by bylo dobře, to snad ještě není ani dnes, ale to nejhorší je pryč. 

Jak já bych byla ráda, kdybych tyhle stavy dokázala zkrotit hned v jejich počátcích, neumím , snad časem se to povede, třeba alespoň trochu.

Chybíte mi strašně, to prázdno a ticho po vás je šílený. jste se mnou v každém mém okamžiku a tak to i zůstane. 

A pomalu blížícího se září se bojím víc, jak čehokoliv jiného.

Kéž by to všechno, co se stalo, byl jenom potměšilý host, který ještě dnes odejde a zítra ráno bylo vše tak, jako dřív. 

Já vím, nebude.

Šárka a Baruška 

Ano, i já se po nocích, kdy nemůžu spát, soudím:

 Co když jsem mohla udělat ještě něco víc?

Mám právo si kupovat nové oblečení, které se mi líbí a ve kterém se cítím dobře ?

Mám právo na to, když mi někdo řekne, jé tobě to sluší ?

Mám právo na to se smát a cítit, třebas jen malou chviličku šťastná ?

Proč jenom já, proč ne my všichni ?

♥♥♥