no je mi úplně jasné, že Vám včera v nebíčku pěkně zahrnuto ale pak když se vše zdárně vyřešilo, tak jste se smáli tak, až jste se za břicho popadali a smát se mi budete ještě dlouho. Však víte, znáte mě, už jsem zas taková, že když si něco umanu, tak jdu do toho. No a včera se mi to i díky naší hrabalce pěkně vymstilo . A nakonec jsem to byla i já kdo se tomu pěkně od srdce smál po zbytek odpoledne a to i díky Mírovi, který mi to pak celé odpoledne připomínal .
A co se tedy stalo.
Dole na zahradě až u samého plotu máme starou houpačku a před ní jeden z betonových podstavců od našeho grilu,co máme v pergole. Ten jsme používali jako stoleček na kafíčko, které jsme si tam vždycky z kraje jara chodili dávat, bylo to totiž první místo, kam nám právě z jara začínalo svítit sluníčko.
Vloni jsme se s Radkem dohodli, že ho přesuneme ke kompostu a aspoň si budu kam moc dávat třeba truhlík nebo květináč když si tam půjdu pro hlínu.
No a včera přišel ten správný den na to abych se do toho pustila.
Hlavně se mi kolem něj špatně sekalo, tak jsem se rozhodla, že ho přestěhuju. Přece ho odkulit nemohla být taková dřina, že jo. Takže jsem s ním pomalinku začala cloumat a nenapadlo mě nic lepšího, než si k tomu sednout na lavičku, ó jak zásadní chyba to byla, jenže to jsem ještě v tu chvíli netušila.
Kývala jsem s ním sem a tam a po chvíli se mi ho podařilo převrátil na stranu. V tu chvíli Baruškou zatáhla vůní čerstvé hlíny, ve které díl seděl v zemi a začala hrabat. Jenže co teď, měla jsem v plánu díl překulit právě na tu stranu co byla Barčí. Ta dělala, že mě neslyší a spokojeně si hrabala dál. Ten díl mi už pěkně těžknul v ruce, protože nestál v rovině a tak bylo potřeba ho pořád přidržovat a tak jsem se rozhodla, že ho překulím k sobě, tedy směrem k houpačce.
No v tom ale nastal problém, sedák houpačky už nešel dál dozadu posunout, nohy už jsem taky dál nemohla dát a ten díl v tu chvíli jak jsem ho v sedě nakloněná držela vážil snad 40 kilo. Takhle jsem musela jednat rychle, zpátky už mi nešel zvednout a tak jsem si ho co nejpomaleji pouštěla na nohy.
Jak jsem si oddechla, když mi bez újmy dosedl na nárty a já si říkala, že mám vyhráno.
Neměla jsem.
Nohy jsem teda měla pod tou betonovou deskou a potvory, jak jsem byla ještě přimáčklá k houpačce tak nešly ven.
A co teď ?
Jo v pohodě zavolám na Jirku a on mi pomůže. Volám, volám a nic, pak mi došlo, že Jirka jel na půl druhou do nemocnice na rehabilitaci se zádama a Zdena jela určitě s ním.
Aha, tak jsem tam tak seděla dobrých 25 minut na sluníčku a čekala kdo mě vysvobodí. Nikdo jiný tam nebyl.
Po druhé hodině jsem se dočkala, přijel Míra od vedle z práce a ten mi pomohl.
Je vám asi jasné, co jsem si s tím způsobila, když pak přijeli i Jirka, tak do večera, než co jsme jeli domů, jsem se svým odvážným činem postarala o veřejné veselí.
Však i já se tomu opravdu od srdce zasmála a usmívám se i teď, to když si představím, jak jsem tam tak seděla přimáčklá k houpačce s nohama pod betonem sluníčko pálilo o sto šest a nikde nikdo, jen my dvě a čolci v jezírku .
Takže já se nezdám, ale i tohle" umím " nedomyslet.
A špačci už objevili naše dozrávají třešně.
Mějte krásnou a zaplať pánbůh upršenou středu a prosím nikam nestrkejte nohy.
Šárka s Baruškou
Jo a já frajerka, na tu akci jsem si to šla v pantoflích, takže celou tu dobu ,co jsem měla nohy pod betonem, tam pantofle byly se mnou.
Ale vůbec nic se mi naštěstí nestalo, nohy přežily bez úkony, jen chvilku trvalo, než jsem je rozchodila 🤣
No prostě kdo umí, ten umí, i kraviny.
/jo a ten recept na pudinkový krém do košíčků, jsem do toho článku připsala/
Šárko, promiň, ale já se fakt chechtám 😂🤣 Úplně tě vidím s těma zabetonovanýma nohama, pá 😄☺️
OdpovědětVymazatVšak to je v pořádku, mně se pak smáli celé odpoledne, jo a bylo mi to příjemné 👍
VymazatŠarko, jak se říká : to opravdu nevymyslíš, to se musí prostě zažít 😂😂😂😂😂
OdpovědětVymazatMarkéta
Sárí- hlavně,že tě Míra vysvobodil:)).Hlavně,že jsi nezavalila Barušku...postarala se ti, čumáček, o klidnou půlhodinku na lavičce, vid?
OdpovědětVymazatA o legraci taky...
Jo a děkuji za recept na ten pudinkový krém.Míša
Šárko, když všechno dobře dopadne, tak se tomu pak všichni zasmějí. Moc dobře Ti rozumím, také se do všeho pouštím bez hlavy, ale co jsem starší, tak už si dávám pozor
OdpovědětVymazata když jsem sama doma tak se do žádného dobrodružství nepouštím. Vždy vzpomínáme s nejmladší dcerou, když byla malá tak mi zavřela do foliáku a nešlo ji to potom otevřít, slyšel nás soused, který byl náhodou doma, přeskočil plot a dvířka otevřel. Máš krásné fotky ze zahrádky, posílám moc pozdravů a dávej na sebe pozor,
Alča
Šárko, tak to teda bylo asi jako v Kocourkově, ale věř, že v těch kocourkovských blbinách nejsi sama. Mě se občas taky stanou věci, co by jeden nevymyslel. Třeba loni, bylo to nějak v říjnu. Já když občas potkám v lese šikovný klacek a hlavně teď co je to v lese po těžbě hrbatý a děrovatý od velikých kol, různých velkých strojů, kterýma přibližují dřevo na určité místo, tak si nějaký ten klacek zvednu a použíju ho jako hůl. No samozřejmě ho spátky do lesa nenesu. Tak se mi nahromadilo doma u dřevníku dost klacků a nejsou nikdy moc silný, tak vezmu sekerku a rozsekám je na dílky. Dělám to tak celý život, třeba se spálí na ohýnku u opékání buřtů. Tak jsem si řekla, že už jich je dost a překážejí, tak hurá na to. Sekala jsem jako vždy a už zbýval jen poslední kousek na posledním klacku rozseknout a místo abych ho podržela, jsem já šikovná klacek položila na špalek a sekla, s velkou úlevou, že už mám hotovo a uklizeno. Milý klacek se na špalku zvedl a rovnou mě trefil do obličeje, to byla taková pecka. Jenže jsem měla zrovna nějaké běhání po doktorech hned druhý den a ty monokly do druhého dne nemohly nikdy zmizet a byla jsem pěkně zmalovaná. Napřed jsem si vzpomněla na odběry a za týden na to na návštěvu lékařky na nefrologii a během pár dnů ještě jednu návštěvu a to neříkám ani obchody. Já vypadala, jako z mlejnice, kde mě někdo nabančil. Pořád mám před očima jednoho študáka co nade mnou stál v tramvaji. Takový útrpný pohled, že jsem měla co dělat abych se nesmála. Tak v těch příhodách nejsi sama, ale po nějakém čase je to k zasmání. Měj se hezky a málo takových příhod, někdy jsou ne pro zasmání, ale k zlosti. Věrka. A je z toho zase asi román.
OdpovědětVymazat