Louka už se pomalu

víc a víc mění na jarní.

S Baruškou jsme hodně venku , za den tak minimálně tři hodiny. Každý večer, co přijdeme domů, si nechá umýt pacinky, napije se a než co já se stihnu vykoupat, tak už stočená do klubíčka spí jak špalek.

Bodejť by ne, je vyfoukaná a uběhaná z venku a ta se jí dobře chrní.

A na louce je znát, že sluníčko se snaží poctivě každý den.

A  co se týká mě. Měla jsem před sebou tři velké a důležité věci.

Dvě z nich už jsou vyřízené a uzavřené. O té třetí nejsem zatím ani trochu přesvědčená jestli ji vůbec chci realizovat, jestli vůbec na to budu mít síly. Zatím na to mám čas, nebudu se tím nějak trápit, nebudu nad tím přemýšlet a uvidím, co následující měsíce přinesou. Paní doktorka si každopádně myslí, že bych do toho měla jít, že by mi to výrazně pomohlo a mohlo to v mé duši uzavřít alespoň část mého trápení. 

Teď k tomu napíšu snad jen to, že byla shledána dvě závažná pochybení s následnou smrtí, je vám jasné, že píšu o Radkovi.

Je moc těžké se vyrovnat s něčím, co je napsané černé na bílém a píše se tam, že nebýt těch pochybení, mohl tu se mnou dál žít.

♥♥♥♥♥♥

Jsou bolesti, které nikdy nepřestanou bolet......

Protože když Vám někde vezme kus duše a to rovnou dvakrát, víte,

že už nikdy nic  nebude tak jako dřív....

♥♥♥♥♥♥

Moc těžké je přinutit srdce aby přestalo čekat.

Ten pocit, když se rozbuší při každém pípnutí telefonu,

i když hlava ví, že ta zpráva na kterou čekáš už nikdy nepřijde.

♥♥♥♥♥

Moc Vám děkuju, že tím, že tu se mnou jste, mě v tom nenecháváte samotnou.

Šárka s Baruškou