Píšete mi,

že jsem hodně statečná a silná.

Ne ne , to není pravda, možná to tak vypadá, ale opak je pravdou.

Já vlastně už nejsem vůbec nikdo. Od loňského září nejsem máma a od toho letošního už nejsem ani manželka a věřte, že obojí se byla moc,  moc ráda.

I když to vypadá, že se snažím pořád něco dělat, tak vlastně ano je to pravda. ale dělám to jenom proto, že to dělám, žádnou radost ani potěšení mi to  nepřináší.

Ze všech stran slyším, dej tomu čas bude líp. Jenže ty vteřiny, minuty, hodiny, dny a týdny jsou tak neskutečně dlouhý, prázdný a bolavý.

Všechno mi Verunku a Radka připomíná, úplně všechno. Každá písnička v rádiu, každé jidlo, prostě úplně všechno, ke všemu máme nějaké společné myšlenky.

Ani jeden si to takhle nezasloužil.

Vloni, když byl Radek půl roku v nemocnici, byla mi Veruška opravdu velkou oporou. Statečně se mnou za Radkem jezdila a se vším se mi snažila pomáhat. Když pak přišel na začátku srpna  Radek domů, stala se z ní spolu se mnou plnohodnotná ošetřovatelka. Poctivě Radkovi cvičila s rukama, nohama, dávala ho čůrat, nosila mu pití.

Pomáhala mi ho postavit a pak posadit na židli. Prostě pomocnička k nezaplacení.

A pak nám odešla.

A nám s Radkem nezbývalo nic jiného, než se do toho zakousnout a makat ještě víc, dělali jsme to pro Verunku, tak moc se těšila na to až bude taťka chodit.

Bylo to hodně náročné, ale povedlo se a my z toho měli velkou radost.

Minulý týden jsme měli jet do Karlových Varů, úplně poprvé a úplně sami bez Verunky.

Dokonce i Barušku nám tam dovolili a udělali by pro nás ještě spoustu jiných výhod - jídlo na pokoj, klíč od zadního vchodu, upravené procedury přímo na Radka.

Tak moc jsme se těšili.....

A místo toho od pátku vzpomínám jak jsme vloni na Dušičky s Radkem zapálili na okně svíčku pro Verunku. To už Radek  vydržel chvíli stát. Tak jsme tak stáli u toho okna, objímali se, brečeli a mávali Verunce do nebíčka.

Letos od pátku každý večer tu svíčku zapaluju sama, nemá mě kdo obejmout, tak tam tak stojím, myslím na ně, brečím jak malá holka a je mi bez nich moc moc smutno.

Už je listopad, pak prosinec a Vánoce, nevím jak to všechno zvládnu, bojím se toho, moc se toho bojím.

Bez nich už prostě nic nejsem, jako kdybych ani nebyla...

A věřte, že jsou i dny, kdy ani být nechci a zjistila jsem, že už ani smrti se nebojím.

Zítra ráno jdu k paní doktorce, tak snad mi nějak upraví léky.

V úterý a ve čtvrtek přijde paní psycholožka.

V někdy v týdnu mi přivezou z pohřební služby Radka, jen nevím ještě přesně kdy, budou volat.

U notáře jsem se sešla s Radkovým tátou, dvacet roků jsme ho neviděli.

Když se dozvěděl, jakou by měl dědit částku, 

nezřekl se jí, jen řekl, že si to ještě rozmyslí....

A pak mějte chuť do života, mně už ty síly opravdu docházejí...

Slibuju, že se budu dál snažit, ale fakt je to moc těžké..

Ta socha u našeho kostela je tak pravdivá....

berte to jako moji bolavou  zpověď

nic víc, nic míň