Takhle Vám včera naše Verunka slíbila, že se bude jmenovat moje povídání....
O vlaštovkách to ale určitě nebude
je to povídání, a určitě si nebudu v něm hrát na hrdinu, o několika uplynulých týdnech a měsích.
V létě v srpnu, když vše vlastně začalo, by mě ani v duchu nenapadlo jaké to bude mít pokračování.
Bylo to období pro všechny hodně těžké a náročné, byly dny kdy jsem fakt už jak se říká " padala na hubu "
a měla jsme pocit, že síly mi ubývají rychleji než bych čekal.
Těch nocí, kdy jsme nemohla spát a hlavou se mi to vše honilo a motalo bylo určitě víc než těch, kdy se mi spát podařilo. Byly to noci plný trápení, bolesti a strachu z toho všeho pro nás neznámého co bylo před námi.
Nejhorší to bylo v tu neděli, kdy jsem Radka odvezla do Hradce do nemocnice na operaci a my se měli rozloučit a já odjet sama domů. Domluvili jsme se, že si nebudem říkat ahoj, že se přeci neloučíme, ale možná i právě proto pak bylo nesmírně těžké jít tou nemocniční chodbou a ani se neohlédnou a nezamávat.
To jsem ještě netušila, že ta největší bezmoc je teprve přede mnou, přišla ve chvíli, kdy se v neděli večer Radkův telefon odmlčel a já věděla, že ho už musel odevzdat do úschovy do trezoru a teď mě čekalo už jen a jen nekonečné čekání jak to vše dopadne. Opravdu to bylo moc těžké, bylo mi hodně úzko a já si připadala tak sama, postel vedle mě prázdná, před Verunkou jsem to vše skrývala, protože i pro ni to bylo hodně náročné.
Uplynulo několik týdnů a Radka čekala první pooperační kardio kontrola.
Zprávu od našeho pana doktora jsme přeposlali panu doktorovi, který Radka operoval
no a tohle nám od něj přišlo, ani nevíte jak velikánská úleva to pro nás všechny byla
♥
Very právě tuhle zprávu nazvala první vlaštovkou
tak kéž by byly už jen a jen takové
opravdu už toho špatného bylo na nás v poslední době víc jak dost
♥
Mějte moc hezký zbytek středy
a jen tak mimochodem, Verunka už dnes na procházce fotila
♥
Žádné komentáře:
Okomentovat
♥ Všem děkujeme za vaší návštěvu a děkujeme také za Vaše komentáře :-)