V pondělí jsme toho

 stíhaly s Baruškou víc.

Ráno jsem byla u paní doktorky a pak jsem toho měla dopoledne ještě víc a ano zvládla jsem to a myslím, že mě to taky posunulo kousek dopředu.

No a po obědě jsme s Baruškou frčely na zahradu. Bylo polojasno, teplo tak akorát a tak to bylo prima.

Afrikány jsem coby malé deseti centimetrové rostlinky dostala od Míry a daří se jim náramně,  ani Slováci je ještě neobjevili a tak je mám takové, jako ještě jsem nikdy neměla. 

A taťko,  víno jsem na jaře málem odepsala a podívej, ono se mě asi lekla a roste jak z vody a to I přesto, že do včera jsme tu i my měli velké sucho. 

A Verunko, tvoje oblíbené floxy už začínají taky kvést. Zatím kvetou jen tyhle tmavě růžové,  ale nebude dlouho trvat a přidají se i ostatní. 

V pondělí když jsme přijely domů,  tak jsem ještě zaběhla k Blance a donesla ji rybíz a angrešt, měli z něj velkou radost. Od loňska, co už nejsou vedle na zahradě,  tak je tam bez nich takové divné prázdno.  Sice to má jejich dcera, ale to už je úplně o něčem jiném. Chybí mi to naše společné povídání přes plot. Když třeba ty jsi Verunko byla v bazénu a skákala jsi z mola a Blanka s Jardou na tebe koukali a pak ti tleskali, jak se ti hezky povedlo. 

A viď taťko, jak jsme s Blankou nejednou pekli buřty a bylo nám s nima hezky. Verunka se tulila k Blance a Jarka vyprávěl jaké to bylo, když byl malý a s rodiči se hned po válce přistěhovali do Trutnova. To nejen Verunka, ale i my jsme seděli jak přirovnání a poslouchali a poslouchali.

To všechno už je pryč, ale jsem strašně ráda,  že tyhle vzpomínky mám a zůstanou mi navždy.  Však s Blankou jsme hodně ve styku/ bydlí přes  ulici/ a je mi velkou oporou, však nás taky znala opravdu hodně .

Mám vás oba moc ráda a chybíte mi strašně moc. Nic už není jako dřív.  Ale vím taťko, že moc chceš abych šla dál a tak jdu , pro vás dva jdu. Tolik bych vám toho chtěla říct, ale vy to určitě víte, jste přeci spolu s naší Verunkou v nebíčku. 

A jak říká pan psycholog, když mi někdo řekne, že  nebe není,  tak ať mi to taky zrovna dokáže, no nemá jak. Takže vy v tom nebíčku jste a když už to tak musí být,  tak aspoň,  že to je tak a ty jsi s Verunkou a ona není sama. Já tady budu bojovat dál a jednou se potkáme nebojte. Budu dělat všechno proto, abyste na mě mohli být pyšní.

Vaše milující mamina s Baruškou 

💔💔

Někdy mlčím ne proto, že bych neměla co říct, 

ale proto, že mě život naučil,  že ne každý pochopí bolest kterou si nesu, ale přesto dál bojuju.

 Pro Verunku, pro Radka, pro Barušku a pro sebe.

Děkuji a jsem vděčná za to, že jste byli moji.