Kdyby jen jste veděli

jak moc mi oba chybíte, neumím to ani slovy napsat.

Někdy a to dost často i přesto, že se dokážu lecčemu zasmát, že mám radost za Barušky, z kytiček, z toho jaká je odezva na moje pečení, tak nemám už ani trochu chuti jít dál.

Moc mi oba chybíte i přesto, že moje dny jsou úplně plné, pořád mám co dělat a ani chvilku se nenudím, ale pak přijde večer a po něm nekonečná, dlouhá a bolestivá noc, Baruška už spokojeně spí a mě přepadne prázdno, ticho a velká bolest z toho, že už tu se mnou nejste. Vím, že jste spolu a to jediné mě jakžtakž  drží.

Chybíte mi v každém okamžiku v každé chvilce, tolik jsme toho spolu prožili a tak není divu, že těch vzpomínek na vás mám tolik a že na mě vyskakují odevšad.

Tak moc bych si přála umět vrátit čas ........neumím.

Byli jste dva nejvzácnější lidé mého života,

ukázali jste mi,

 že slunce může svítit i tam, kde jiní vidí jen zamračenou oblohu.

Kytičky nám kvetly i tam, 

kde byla dřív jen holá neúrodná zem.

Milovali jste mě a věřili mi natolik,

 že i  já jsem začala věřit v sama sebe.

Takoví lidé se potkávají jednou za život

 a jsem moc vděčná, 

že já to štěstí měla....

Jedna z nejkrutějších stránek smutku je ta,

že ztratíte právě ty lidi,

 kteří by vám nejvíc pomohli tu bolest překonat ♥♥

Vaše navždy milující mamina