Slíbila jsem Vám,

že se spolu vrátíme na závodní  chatu, kterou jsem jako účetní měla na starost a ještě mnohem dřív jsem tam jako malá holka jezdila na jarní prázdniny.

Jezdilo se tam vždy na půl týdne, to aby se tam v rámci jarních prázdnin vystřídalo co nejvíce dětí. Takže ten týden rozdělili na dva turnusy od pátku odpoledne do středy odpoledne a ten druhý teda jezdil od středy do neděle.

Vždycky jsem jezdila na ten první turnus  a když to organizovali, tak se snažili, aby děti v těch turnusech nijak neprohazovali a aby spolu jezdily děti, které už se znají. Samozřejmě, že vždycky nějaké děti ubyly, to tím že dokončily základku a  mohlo se tam 

 jezdit jen do deváté  třídy. Naopak zas prázdná místa po nich doplnili noví mrňouskové, tam zas byla podmínka, že se mohlo jezdit až od toho roku, ve kterém prckovi bylo sedm roků. 

K nám domů chodila na návštěvu teta Galina, teda pro mě teda, jinak s nám nijak příbuzná nebyla. Znaly se s babičkou ještě od té doby, než co babička z Texlenu přešla dělat do pekárny jen na noční.

Teta Galina s babičkou spolu v Texlenu pracovaly na niťárně. A ač Galina byla skoro o generaci mladší jak babička ,dobře si spolu rozuměly. Jednou takhle přišla a povídá hele Věrko, nechceš Šárku se mnou poslat na hory, příští pátek se odjíždí . Babička na to, copak může vždyť má jen ty malé lyžičky co na nich lyžuje tady před doma na kopečku. To byla zima 1972 .

A tady jsem ještě netušila, jaké dobrodružství mě za měsíc čeká.

 Dočkala se odpovědi, že to vůbec nevadí, že tam jsou i sáňky a nějaké starší erární dětské lyže, že to se nějak zařídí. 

A tak netrvalo dlouho a já s baťohem na zádech a  za ruku s babičkou statečně šlapala k Texlenu, odkud byl odjezd na hory. Už samotný můj příchod vyvolal obecné veselí, když mě Galina představila dětem s tím, že odjíždím s nima. Na svůj věk jsem byla mamá a tak jsem vypadala na míň než na těch šest co mi bylo.  Zuby  jak noty na buben, ty první už mi začínaly padat a nové rostly jako když se jim chce a nechce U velkých holek to vyvolala pozdvižení, to když se začaly dohadovat, s kým budu na pokoji a kdo se bude o mě starat. Chtěly to tak všechny.  Razně teta Galina však udělala nečekané rozhodnutí, postele jsou všechny obsazené a Šárka bude spát se mnou a s paní Nyserovou /to je ta co byl s námi na inventuře /na pokoji, tam máme volnou postel. nakonec to stejně dopadlo úplně jinak, jedna holčina nejela a tak se uvolnila jedna postel a já tak spala s velkýma holkama na pokoji.

Měla jsem se tam dobře, všechny měly potřebu se o mě starat, každá mi dávaly bonbony, co měly z domova. No prostě hlídaly si mě tam jak malé hodně malé dítko.

Lyžovat jsem se naučila a ani jednu slzičku stezku po babičce a dědovi neuronila.

A když jsem pak jela další rok, tak už jsem měla nové lepší lyže. Ani jednou jsem do devítky, co se mohlo jezdit, nechyběla  a jen co se přehouply Vánoce, tak už jsem počítala, za jak dlouho pojedu na hory. A pak když už jsem chodila do osmičky, devítky, tak i já jsem se stavěla do pozice velké holky a s radostí se starala o ty nejmenší.

A tady mi medaili za třetí místo dávala teta Galina.

Tady to jsem já s číslem 16. a všude jinde mě asi poznáte .

A tady poznáte , jaká zrovna byla móda. Čí maminka či babička uměla háčkovat, tak pyšně nosil bílou háčkovanou čepici vepředu s kytičkou.

Tady jsme zas skoro všechny měly plyšovou čepici, která se zapínala na knoflík pod bradou. a večer na pokoji jsme se pak dohadovaly, která ji má lepši učesanou.

A víte co, hned bych se tam vrátila, bylo tam dobře.

Mějte se moc hezky a děkuju, že tu se mnou jste, moc si toho vážím.

Šárka s Baruškou

A koukejte, jakou tu máme mezi sebou šikulku. 

Takhle krásné perníčky a nejen ty, mi přišly před Vánocemi od Jitky.

I za ně Jitko moc děkuju. Ani je jíst nebudu, schovám si je na další vánoce a ozdobím s nimi větvičky.

P.S. 

Neumím to správně popsat ani vyjádřit. Ale strašně jsem se bála přechodu z roku na rok. 

Neuměla jsem si představit, že už to nebude tak, že Verunku jsem měla  vloni a Radka  ještě letos.

Nechtěla jsem aby se to změnilo na to  že Verušku jsem naposled pohladila už předloni a Radka vloni.

Byl to pro mě strašný pocit, že se mi už takhle vzdalují. 

Rok se najednou přehoupl a já zažívám úplně nový pocit. To co bylo doteď platí, ta bolest, to prázdno a vše co k tomu patří.

Ale je tu  něco nového, už to bylo včera a je to i dnes, nevím co to je , nějaká naděje, příslib, či co. Nerozumím tomu.  Zatím jsem z toho zmatená, ale co určitě vím je to, že nechci aby se ten pocit ztratil, či  zmizel někam v dál, je mi totiž příjemný.

Buď dnes k sobě laskavá.

 Není třeba mít vše vyřešené a ani být dokonalá. 

Stačí, že dýcháš, cítíš a dáváš to nejlepší, co právě teď, v tomhle okamžiku můžeš. 

V té jemnosti přichází klid a v klidu roste vše, po čem tvé srdce touží.

Jitko, promiň, že jsem nezvedla telefon, Nemůžu. Každé zazvonění  ve mě vyvolá ataku strachu a já pak koktám, nebo nemůžu ze sebe vydolovat ani slovo, úplně ztuhnu a mám pocit, že se dusím.  Sama budu moc ráda, až to překonám a budu si zas moc normálně telefonovat.