Už dlouho jsem se

 necítila tak prázdná jako poslední dny.

Doma všechno máme tak jak má být.  Peču, skládám,  účtuju, jo jde mi to od ruky, ale nic, radost na bodě nula. 

Netuším čím se to tak změnilo, co mi takhle zas podrazilo nohy, takže tím pádem vůbec nevím jak se s tím poprat. A pan psycholog má ještě týden dovolenou.

 Včera dopoledne mi  zazvonil telefon a v něm výzva, velká výzva a já ji přijala.

Na příští pondělí budu péct na svatbu. Koláčky, dortíky a i bonbonky budu dělat.  A najednou jako když se někde vzedmula jiskřička štěstí a já tomu pečení naplno propadla. A tak plánuju co a jak, jaké budou krémy, čím budu zdobit, sepisuji nákupní seznam, velký seznam a těším se na to.

Jenže pak zas je během chvilky všechno jinak, zas mi zvoní telefon a na druhém konci máma / v telefonu ji mám Líba/.  Přemýšlím jestli to mám zvednout nebo ne. Zvedla jsem. Prý ji je hodně špatně a neví co má dělat . Takže rozhoduji a vytáčím číslo záchranky, v tu chvíli mám pocit, že tu záchranku budu potřebovat taky. Mluvím s nima, hlas se mi klepe, vlastně klepu se celá.  Volám zpátky mámě,  že  za chvíli jsou u ní.

 Když pak houkající jedou během dvou minut kolem nás, skoro nedýchám. Všechno se mi zas vrací jak ve špatném filmu. Nedá mi to a během odpoledne volám několikrát do nemocnice jak to vypadá.  Večer před půl osmou se dozvídám, že je to dobré. 

Stalo se to zrovna včera,  včera když to bylo přesně na den 11 měsíců co nemám Radka. Až mě z toho mrazí,  proč zrovna včera. 

Nelituji toho, ať to je mezi námi jak to je, ale potřebovala moji pomoc a tak jsem pomohla. 

Dneska jsme zas po týdnu byly s Baruškou na zahradě,  během týdne se mi tam vůbec nechtělo,  vlastně se mi nechtělo skoro nic.

Ale bude zas líp,  musí být, my to s Baruškou zvládneme,  věřím tomu.

 Šárka s Baruškou 

Jo a na  to svatební pečení se i přes to všechno hodně těším .

A ještě jsem zapomněla,  v úterý umřelo Verunky morčátko, 

byl fakt divný týden.