Rovnováha,

je to to  další na čem s panem psychologem pracujeme.

To, že bolest, smutek a trápení už v mém životě zůstanou na pořád, je jasné a je to tak v " pořádku ".

Nemohou být ale tím hlavním a vůdčím, co bude můj život ovlivňovat a tak v současné době pracujeme i na tom abychom srovnali misky vah, kdy na druhou stranu vah musíme dostat víc a víc radosti a pocitů štěstí.

Radost mi trochu a někdy i trochu víc už jde, ale to štěstí, to je velký problém. Copak o to, ony se i tyhle pocity malého  štěstí dostavují, ale v tu chvíli, aniž bych já chtěla, zasáhne hlava a hned je vyhání pryč.  Přijde mi strašně nespravedlivé, jak to, že já mám být šťastná a Verunka s Radkem ne. 

V ten moment honem přepínám na myšlenku a radu pana psychologa, jsou přeci v nebi, takhle jsme si to řekli a takhle to je. A to nebe je přesně takové  jaké ho my  pro ně chceme mít.

A tak vím, že Verunka s Radkem spolu dovádí v bazénu, cákají na sebe, jeden druhého potápějí, kradou si matraci a jsou spokojení, přesně tak jako před třemi roky, kdy to bylo naposled.

 Nebo zaběhnou za babičkou Věrkou a dědou a tam už na Verunku čeká plechová vanička na koupáni, kde se spokojeně koupe stejně tak jako jiá dřív a  povídá, že je jako maminka když byla malá. A Radek si povídá s dědou Rudou o elektrárně, kde oba jako mladí pracovali. 

Taky zajedou do Voletin a jsou na zahrádce u babička Jiřiny a jsou tam s nimi i děda Jirka , kterému Verunka tahá pivo z jezírka, kam si ho hned po obědě dal chladit. A spolu s Lenkou se opalují a probírají holčičí věci. Babička Lenka se mezitím stará o její nádherné růže a ucucává malinové bonbóny z ruličky, které v její kapse u zástěry nikdy nechybí.

A večer pak zajedou k dědovi Petrovi na jeho vyhlášené bramboráky.

Vím, že to takhle mají a nedám si to vzít.

A proto i já ty pocit štěstí musím k sobě pouštět a ne je odhánět, zlobili by se na mě za to a proto i já se znova,  krůček po krůčku učím být aspon trochu šťastná. 

I když jde to sakra hodně těžko, tak vím,  že musím, kvůli Verunce a Radkovi, pro ně dva musím.

Šárka