Pan psycholog část 2.

 Ani nevím jak jsme se k tomu dostali, ale vyprávěl mi o jedné knížce a pak chtěl vědět, jaké knížky si pamatuji z dětství a která je pro mě ta nej.

Měla jsme jasno, u mě na plné čáře vyhrávala knížka Velké trápení, určitě ji všechny znáte. A ty kdo ne, tak je o dívce Janě, která se po rozvodu rodičů ocitla v dětském domově. Jestli pan psycholog tuhle knížku zná nebo ne , nevím. Musela jsem mu krátce vyprávět a čem je.

A tak jsme si o ní povídali a povídali a dostávali se hlouběji a hlouběji do příběhu. Pak mě pohladil po rameni a ať mu řeknu i o dalších mých oblíbených knížkách z dětství. Tak hned ta druhá moje oblíbená byl Pokojík v podkroví, je z období 2. světové války a vypráví příběh osiřelých sourozenců, kteří se o sebe museli starat sami i přesto, že nejstarší dívce z nich nebylo ani 14 roků.

A ta třetí je Útěk za úsvitu, je také z té doby z Německa a vypráví o dívce /14 roků/, která sloužila u bohaté německé rodiny. A také to je dost smutné.

A tak jsme si o těch knížkách povídali a povídali a pak se mně ptal jestli čtu i teď. Ne, nečtu tak , abych se zvládla soustředit na celou knížku, to mi bohužel nejde. Nedokážu se tak dlouho soustředit na děj knížky. Ale občas si nějakou z knížek vezmu a dvě, tři stránky si přečtu. Nato mi řekl, že zkusí hádat kterou, no a trefil se, ano je to Velké trápení. A dokonce mi řekl, že ví proč . Protože mi vadí cizí trápení, nemám ráda, když se někdo trápí a prý to čtu proto, že v tu chvíli mám potřebu někomu pomoci a proto myšlenkově vstupuji do toho děje a představuji si, jak těm postavám v knížkách pomáhám.

  Málem mi s tím vyrazil dech, potichu jsem mu přiznala, že to je přesně tak.

Zas mě lehce pohladil po rameni se slovy, víte koho mi připomínáte, samozřejmě jsem nevěděla, nikdy jsem o takových věcech nepřemýšlela.  Kdysi mi pár lidí řeklo, že mám stejné oči jak Pavel Kříž z Básníků. No a Verunka s Radkem mi říkali, že jsem  jejich Amazonka - Helena Růžičková z Vlaku dětství a naděje.

Tak ať prý ještě chvilku přemýšlím, přiznám se, na nic jsem nepřišla. A on, že prý jsem povahově stejná jak princezna Diana, na to jsem mu rovnou, bez servítku vpálila, že to je pěkná blbost. Nesouhlasně zakroutil hlavou a dodal, že není.

 Chvilku mi k tomu něco povídal a já měla za úkol mu  rozporovat i tohle. Tiše se skloněnou hlavou jsem poslouchala, neměla co namítat a styděla se za to. Na to mi řekl, že i tohle i přesto, že jsem průbojná za druhé, tuhle plachost co se týká mně, mám prý také stejnou.

A prý mám na tom stavět a nestydět se za to, jenže copak to jde. Prostě to tak mám a jak říkala naše Verunka, kde můžu, ráda pomůžu. 

No a tak jsme si nastavili prozatím tři jednoduchá pravidla, pro mě ovšem nepochopitelná, ale pracuju na nich. Teď, s odstupem měsíce můžu jen potvrdit, že zas tak nepochopitelná nejsou a dokonce se mi začínají i líbit a dodržuju je ráda. 

A takhle já to tedy mám.

 Ale popravdě, za to přirovnání se stejně stydím a na tom si myslím se nikdy nic nezmění.

A ano, když se mi něco povede, tak se pěkně na hlas pochválím a řeknu si, že z toho mám radost, opravdu velkou radost .

Ještě jsem se mu svěřila, ž mám problém s rádiem, že se ho bojím pouštět, že na Impulsu, třeba i dvakrát za den hrají písničku, kterou jsme v posledních dvou letech měli s Radkem moc rádi a často jsme si ji pouštěli nebo i pobrukovali. Je to ta od Elánů Znovu sa ma dotkni.

Na to mi řekl, že jsme zas u toho stejného, tu písničku jsme si oblíbili, když byl Radek ještě ve Vrchlabí v nemocnici a já tam za ním každý den jezdila. Zas to má spojitost s tím, že jsem mu pomáhala, hodně pomáhala. 

Prý se té písničky nemám vůbec bát, naopak mám být za ní ráda a těšit se z ní, protože jak jsme si povídali o tom něčem mezi nebem a zemí, tak  ji prý stoprocentně posílá Radek, za to, co jsem pro něj dělala a v tu chvíli, kdy hraje , chce být se mnou.

 Uf. 

Prý si ji mám užívat úplně stejně, jako když jsme ji dřív poslouchali spolu a věřit, že i teď ji slyšíme oba dva, jen každý někde jinde.

Drsný co, 

ale pomáhá mi to a když ji v radiu hrají, tak už ho nevypínám a písničku s dojetím poslouchám.

Poté,co už jsme neměli Verunku, tak jsme si představovali, že ta hvězdička, o které se zpívá je právě ona, naše holčička. 

A takhle teda se my teda s panem psychologem pomalu prokousáváme tím vším.

Jo a Verunko, vůbec jsem netušila, že cínie se takhle dobře fotí. Tyhle jsou ze záhonku pod oknem.

 A vyřiď tatínkovi, že vás mám oba hodně moc ráda a že už se těším, až tu písničku zas uslyším.

 navždy vaše milující mamina s Baruškou

/obě už zoufale vyhlížíme ochlazení/

A vám všem za všechno moc děkuju