Najednou jsem nevěděla,

o čem budu psát. To ne proto, že bych nevěděla o čem , ale v hlavě toho mám minimálně na tři, čtyři psaní dopředu.

Chtěla jsem psát o zítřku, to totiž budou dva roky, co jsem si přivezla Radka domů z nemocnice z Vrchlabí. I když jsme věděli, že začátky doma nebudou ani trochu lehké / kvůli stále trvající i když částečné kvadrupereze / strašně jsme se na to těšili a věřili, že už bude jen dobře. Bylo, ale jen 29 dnů a pak se nám zhroutil svět, ale o to nechci psát. 

Když mám  teda vzpomínat, tak budu na to hezké a příjemné a vrátíme se do léta  před třiceti pěti roky.

To  Radek pracoval na směny v elektrárně, já byla doma s Verunkou a bylo nám všem dobře. 

Ten rok taky bylo dost teplé léto, na dovolenou jsme ještě neměli, museli jsme počítat každou korunku a tak vždycky, když jen to šlo, naložili jsme Verunku do kočárku / sedačky / a vyrazili jsme  pěkně pěšky do asi 5 km vzdálených Dolců k rybníku.

 Kousek se šlo přes město a hned, jak jsme došli nahoru ke hřbitovu, svlékli jsme trička a dál přírodou pokračovali už jen v plavkách. Verunka v tu dobu spokojeně spinkala v kočárku a my šli a povídali  povídali. Sem tam jsme si utrhli ostružiny, vymáchali nohy v potůčku a než jsme se nadáli byli jsme u rybníka. Nevím, jak to tehdy Veruška poznala, ale v tu chvíli se nám vždy pravidelně probouzela.

A ve vodě, tak tam by byla nejraději pořád. Měla tenkrát takový pěkný klobouček s bílýma kytičkama, který se vázal pod bradičkou, byla v něm jak panenka. Co ale prcka zajímalo víc , byl kruh do vody. Byl to takový ten co má dno, a v něm jsou díry na prostrčení nožiček, takže děťátko v něm krásně drží a nevypadne.

Díky němu s námi  Verunka, ač ještě hodně  malá, pravidelně zvládla, ona přeplout a my přeplavat celý rybník tam a zpátky a to za odpoledne rovnou několikrát.

A když se ozval hlad, tak přišla na řadu přesnídávka, kousek jablíčka, piškoty. A my,  i přesto, že tam bylo několik stánků s občerstvením, na které jsme jednoduše neměli, jak bylo drahé, poctivě z báglu tahali rohlíky namazané máslem a paštikou, která v tom teple už byla spolu s máslem pěkně rozteklá. K tomu rajčátko nebo papriku od babičky Lenky ze skleníku z Voletin a panečku jak nám chutnalo.

Jediné, co jsme si tam tenkrát kupovali, byly vodové nanuky za dvě koruny a jak nám  tam v tu chvíli panečku chutnali, určitě víc, jak předražená ruská zmrzka v oplatce, kterou tam také měli.

A že jsme pak museli hnedka do vody, vám ani nemusím psát, byli jsme od nich pokapaní a ulepení, no jéje.

Kolem čtvrté jsme vše pobalili, Verunka už v tu dobu, většinou udyndaná z vody  spinkala v kočárku a my se vydali na cestu domů. 

A i když jsme neměli v tu dobu ani auto, ani korunek nazbyt, nic nám nechybělo a byli jsme šťastní z toho, jak to byl prima den a jak nám bylo hezky.

Jsem vděčná za to, že takových vzpomínek mám hodně a díky nim se cítím hodně bohatá, to je nad všechny bohatství světa. 

A proto si važte každé chvilky, kdy můžete být s vašimi milovanými, protože když pak už nejsou, tak to bolí, hodně bolí a nepřestává bolet .......

V tu dobu jsme ještě foťák neměli,

 takže tyhle fotky jsou taky z Dolců, ale o něco později.

A zoubky, ty horní, tady Verunka neměla proto,

 že si je ve dvou letech vyrazila na odrážedle. 

 A i když ten župánek ji tady byl ještě hodně velký, pomalu jsme ji v něm hledali, tak sloužil dobře a vydržel ji hodně roků a jezdil s námi později i do Holic, ale o tom zas někdy příště.

A vy dva moji milovaní, dneska se mi podařilo připálit si oběd, ale to vy už určitě víte a smáli jste se mi, co ?

Ale mělo to svůj důvod, úplně jsem byla zas rozhozená, ale v dobrém, Martina z manufaktury / obálek/ mi připravila takové překvapení, že bys i ty taťko z toho brečel dojetím, Hodní lidé pořád existují, ale to už vím dávno i díky Vám tady na blogu.

Mějte se všichni moc hezky a za všechno moc, moc děkuju.

Śárka s Baruškou

takhle se na mě včera po ránu zubila, když jsem ji řekla, že už musí vstávat a že jdeme ven. Moc se jí nechtělo, měla mě na háku.

P.S.

Teď jsem si ještě na něco vzpomněla, vždycky, než co jsme po obědě vyrazili, jsme spolu s Radkem prali. Však taky pamatujete, malá Romo pračka, pak s prádlem do vany vymáchat a nakonec v mini ždímačce, které pokud jste ji nepřidržovali, tak skákala po celé vaně, vyždímat.

 To byl taky náš oblíbený společný rituál. A když jsme pak navečer došli domů, tak jsem prádlo sebrala a pak pozdě večer, když se trochu už ochladilo a Verunka už spala jsem ho žehlila. Tyhle večery, s otevřenýma oknama dokořán, rádiem  a žehlením jen při lampičce / to aby nám domů nenalítali komáři/ taky měli své kouzlo.