Ano, vím

co na mě platí, ale ještě víc vím , co mi ubližuje. 

Jak jsem chodila do nemocnice na kontrolu s rukou, tak pokaždé jsem odcházela stejným východem, kterým jsem odcházela i tu  zářijovou neděli, kdy jsem se loučila naposled s Radkem.

 Bylo strašné vědět, že vše je naposledy. Naposledy ho pohladit, obejmout, dát mu pusu a říct jak moc pro mě a pro Verunku znamená, pak se otočit a jít. 

A vědět, že to bylo naposled, že už nikdy to nebude, opravdu nikdy.

A pak už jen čekat na telefon, který vám  stroze oznámí to, že to opravdu bylo naposled.

V tu  chvíli se mi vždy vybavilo i to, jak jsem našla Verunku u ní v pokojíčku, už nežila.

Naposledy jsem ji za nás oba objala, hladila, potichu ji zpívala a chovala v náručí. Učesala, dala věci, které jsem chtěla aby měla napořád u sebe, Kromě hraček, polštářku a pastelek dostala i mojí a Radkovu fotku, to aby nebyla tolik sama a věděla, že budeme navždy s ní.

Pak už jsme jen nevěřícně koukali, jak ji odnášeli v černém pytli, nechápali jsme, to přeci nemohlo tak být, to nemohla být pravda. Byla.

Tohle jsou chvíle na které nikdy nezapomenete, jsou to přesně ty, po kterých vám pukne srdce na milion kousíčků. A připomínají se, i když nechcete a nic s tím nenaděláte. Nic na ně neplatí.

A jsou to i ty, které mně  začaly zas ve velkém hodně ubližovat.

Spolu s těma všema strašnýma pocitama - bolestí, prázdnem a neskutečným tichem mi berou vše, co mi ještě zbylo. 

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Ne nejsem dobrovolně silná, to jen život mi nedal jinou šanci...

Ten pocit před usnutím, když zůstaneš sama se svými pocity a myšlenkami, které se ti usadily do hlavy a není před nimi kam utéct....

Chtěla bych odjet daleko od všeho, nejlépe i sama od sebe.....

Není větší lásky než té, která v tichu duše dokáže dát i kousek sebe. Bez hluku. Bez důkazů, jen z čistého citu.......