Ano asi bych už měla

být o kus dál. 

I když se snažím, dělám pro to co jen stačím, pořád to je asi málo. Pořád se mi nedaří nad tou bolestí aspoň trochu vítězit, pořád má navrch a to víc jak dost.

Daří se mi už mít i malé radosti nebo se třeba zasmát tomu, jak Baruška lumpačí. Bohužel ale neumím ty moje malé radosti spojit v jednu větší a s ní  si pak si troufnout na tu moji velikánskou bolest. Budu se ale snažit dál a věřím, že ji jednou porazím, nebo spíš oslabím a naučím se s ní nějakým způsobem žít.

Teď jak říká paní doktorka mám stále velké právo na truchlení. Ne netruchlím dobrovolně, snažím se hodně pracovat, dělat si radost při pečení, hodně i přes to hnusné počasí, chodíme s Baruškou ven. To jsou všechno věci, které mě drží nad vodou, jenže pak přijde večer a je to v háji, A na to já jsem krátká. Nevím, že ta mrcha si vybírá přesně tu dobu, kdy ví, že jsem nejzranitelnější.

A tak jak radí paní doktorka, tak i dělám. Nechávám tomu volný průběh, to aby to šlo pomalinku ze mě ven a nikde se to tam nekupilo a pak neudělalo velký nečekaný problém, to až by to bouchlo všechno najednou, toho se paní doktorka bojí.

Já, i když to zní asi divně se bojím jara, těším se na sluníčko to ano, ale jara se bojím opravdu hodně. Dělá mi dobře, že je brzo tma, nevím proč, ale cítím se tak bezpečněji, mohu být tak doma, nikoho nepotkávám a nikdo se mě tak neptá jak je, jestli už je líp. A co jim na to mám říct ? Ne není líp, jen je to jiné, v mnohém i horší. jak postupuje čas, tak přicházejí nové věci a já si uvědomuji, jak mi při tom všem oba moc chybí. Asi i proto mám ráda zimu, můžu nosit čepici a tu si narazit pěkně až k očím. Cítím se tam bezpečná, mám pocit, že takhle mě nikdo nepozná a já nebudu muset poslouchat jak je a dej tomu čas bude lip. Jak já tyhle dvě fráze nemám ráda. Ano asi bude líp, ale jen v určitých věcech ale v těch dvou hlavních už líp nebude, tam se zastavil čas a dál se to už vyvíjet nebude. Všichni mi říkají jak jsem silná, že jsem došla až sem, ale já se vůbec silná necítím. Jsem jenom taková jaká musím být, abych to všechno vůbec přežila. 

Bojím se hodně i chaty, od září jsem tam nebyla a vůbec si neumím návrat tam představit. Ale pojedu, určitě tam pojedu. Však už Barušce začínám pomalu povídat, že už se blíží jaro a pak že tam pojedeme a je na ní vidět, že tomu rozumí a asi se i těší.

K paní doktorce jdu teď druhého března a jak sama říká, je to na dlouho. Po tom co mě potkalo, tak sama soudí, že to bude trvat tak ještě dva roky, než se dostanu z toho nejhoršího, a to nesmí přijít žádný zádrhel.

A takhle to teda je. 

Od pondělí jsem ani nic nepekla, neměla jsem na to ani pomyšlení, nešlo to.

A Vám přeju, aby jste měly lepší dny a moc, moc vám za vaši podporu děkuju.

A protože paní doktorka chce abych hodně psala, tak píšu a na její přání, vše co napíšu, tak posílám i jí, to aby měla o mě co největší přehled.

Tulipány mám hodně ráda, tak tyhle jsem si ráno koupila. Mám z nich radost, tak jsem sama zvědavá, kdy zas přijde ta neviditelná potvora a tu radost se mi bude snažit zkazit.

Šárka s Baruškou

/ nejdřív se nechtěla fotit, ale pak si to rozmyslela a zapózovala mi .Fotila jsem ji právě teď/

A tu růžovou flaušovou vestu máme obě stejnou , obě si musíme chránit krk a mít ho v teple .