co na mě platí, ale ještě víc vím , co mi ubližuje.
Jak jsem chodila do nemocnice na kontrolu s rukou, tak pokaždé jsem odcházela stejným východem, kterým jsem odcházela i tu zářijovou neděli, kdy jsem se loučila naposled s Radkem.
Bylo strašné vědět, že vše je naposledy. Naposledy ho pohladit, obejmout, dát mu pusu a říct jak moc pro mě a pro Verunku znamená, pak se otočit a jít.
A vědět, že to bylo naposled, že už nikdy to nebude, nikdy.
A pak už jen čekat na telefon, který vám oznámí stroze oznámí to, že to opravdu bylo naposled.
V tu chvíli se mi vždy vybavilo i to, jak jsem našla Verunku u ní v pokojíčku, už nežila.
Naposledy jsem ji za nás oba objala, hladila, potichu ji zpívala a chovala v náručí. Učesala, dala věci, které jsem chtěla aby měla napořád u sebe, Kromě hraček, polštářku a pastelek dostala i mojí a Radkovu fotku, to aby nebyla tolik sama a věděla, že budeme navždy s ní.
Pak už jsme jen nevěřícně koukali, jak ji odnášeli v černém pytli, nechápali jsme, to přeci nemohlo tak být, to nemohla být pravda. Byla.
Tohle jsou chvíle na které nikdy nezapomenete, jsou to přesně ty, po kterých vám pukne srdce na milion kousíčků. A připomínají se, i když nechcete a nic s tím nenaděláte. Nic na ně neplatí.
A jsou to i ty, které mně začaly zas ve velkém hodně ubližovat.
Spolu s těma všema strašnýma pocitama - bolestí, prázdnem a neskutečným tichem mi berou vše, co mi ještě zbylo.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
Najednou si
Žádné komentáře:
Okomentovat
♥ Všem děkujeme za vaší návštěvu a děkujeme také za Vaše komentáře :-)