V pátek jedeme na inventuru

 Tak na tuhle větu jsem se vždycky hodně těšila.

Víte od mne. že coby provozní účetní a sekretářka ředitele jsem měla na starost i závodní chatu Orlici.

O tom kdy se bude dělat inventura jsem ale nerozhodovala já, ale Drahuška .

/to byla ta , co mě vyslala tenkrát pro vánoční stromečky.

Drahuška byla paní, které do důchodu chybělo posledních pár let a mely jsme se hodně rády. Byla to taková úplně obyčejná / i když taky akční/ paní.

Když nad tím tak přemýšlím, tak byla chováním hodně podobná  roli paní Jiráskové v Sestřičkách.

Vždycky když byl ředitel na cestách, tak si vzala svoje lejstra a přišla dělat ke mně. Hodně ráda jsem ji s tím i pomáhala, Ona s tužkou skloněná nad papíry a já ji z jednotlivých dokladů diktovala částky. Ślo nám to rychle a tak pak nám zbyl i nějaký čas na to naše brebentění.

Ale honem zpátky k inventuře.

Bývala dvakrát do roka. Vždycky po zimní a pak po letní sezoně.

Drahuška ji vždycky naplánovala na pátek. To už ráno v sedm na nás na dvoře čekala závodní dodávka, to aby se nás vešlo víc a jelo se. To bylo hlaholu po cestě, jezdívalo nás většinou  šest a pravidelně stejná sestava. Drahuška, já, paní N., šéf truhlárny, vedoucí režijního skladu a vedoucí střediska oprav.

Já suverénně nejmladší a všichni ostatní nad padesát. Ale to ničemu nebránilo tomu, abychom si neužili pytel srandy.

Hned první hlahol, začínal cestou nahoru k chatě a že to byl pořádný kopec to teda byl a veselí odpovídalo přesně velikosti toho kopce. nohy bolely už po chvíli, jeden podporoval druhého a nakonec se podařilo a my byli u chaty.

Chata byla poměrně velká, vešlo se do ní v pohodě 30 lidí. K tomu kuchyň s jídelnou. Velká společenská místnost, záchod / opravdu temkrátvjen jeden/ lyžárna, a kamenná místnost chatě, kde byl pramen studánky a která sloužila i jako koupelna.

Náš ukol každé inventury zně  : rychle sepsat co kde je rozbité a bude potřebovat opravu, co je potřeba dokoupit a vymyslet, co by se kde dalo vylepšit. A zatímco my tohle všechno dávali do kupy, tak paní N. se pustila do díla a v kuchyni začala čarovat.

Netrvalo dlouho a už nás volala na svačinu, obložené chleby a čaj / kdo chtěl tak i  s rumem/ přišly vhod. A když k tomu  už v jídelně voněly houby, věděli jsme, že k  o obědu bude bramboračka a k ní ještě i poctivé lívance s borůvkovou marmeládou. Tak dobré jaké je dělala ona jsem nikdy už pak nejedla.

Svoji práci jsme měli hotovou raz dva , auto pro nás mělo přijet ve dvě hodiny a tak zbyl čas a každý ho využil po svém. Pokud to bylo zkraje podzimu, tak chlapi se vydali mrknout po houbách a pokaždé také donesli. A my si jen tak normálně povídali a nikomu nic nechybělo,

Ve dvě jsme pak stáli dole pod kopcem a čekali na autu, co nás doveze zpátky do Trutnova.

A takhle se to opakovalo dvakrát do roka a já byla ráda, že jsem to mohla také zažít.

A na téhle chatě jsem jako malá zažila i osm lyžařských výcviků a kde by mě tenkrát napadlo, že se sem i jako velká dostanu také, ale ne coby lyžař, ale zaměstnanec. O tom zas někdy příště i s mýma lyžařskýma  fotkama, s medailí na krku ale i spoustou jiných.

Mějte hezký večer.

Od pátku, co tu byly paní psycholožka a podařilo se jí  nevědomě otevřít a ptát se mě na  něco, na co jsem ani nechtěla pomyslet , nemám dobré dny.

Smutek a bolest z něj se snažím zahánět co nejvíc prací, přes den se to daří. 

Noci jsou ale špatné, už měsíc a půl hodně špatně spím, jsou noci kdy nespím vůbec a od toho pátku to je ještě horší.

--------------------------------------------------------------

„Žiji  déle než Vy. A časy to jsou  špatné. Znám bolest té vaší dvojité ztráty. Bolest. která vás trhá na kusy  a kolikrát vás úplně umrtví a vy nemůžete nic, vůbec nic. A někdy ani nechcete. Bere Vám klid, bere vám spánek, bere vám všechny předchozí plány a iluze. Bere vám úplně všechno a hlavně sebrala mi to nejvíc co jsem na světě měla, vás dva. A tolik jste oba chtěli žít. Mám pocit, že život se strašně vleče, tak moc bych byla jeho pánem, abych ho uměla urychlit a moc už být s vámi. Všude hrají koledy, leskne se to tak rychle blížícíma se Vánocema. Ty moje budou už druhým rokem šedivé , bez lesku, bez koled. Budou ještě víc šedivé jak ty loňské, když jsem měla aspoň tebe a ty mně.  byli jsme tak smutní bez naší Verunky. Co bych teď za ty naše loňské Vánoce dala. A víte co vy dva moji, brečím, teď zas brečím hodně a vůbec se za to nestydím. Slzy prý pomáhají a uzdravují. Tak jestli jo, tak já asi budu ten úplně nezdravější člověk na světě. Někdy, když jsme s Baruškou z venku najednou zjistím, že zas brečím a vůbec nevím, jak se to stalo. Nebrečím nahlas, jen slzy mi tečou. No a co, někdy lidé koukají, ale zatím nikdo nic neřekl. Já vím, že nemám na čele a ani na zádech napsáno, že vás dva už nemám, ale stejně bych jim to neřekla, neměla bych důvod proč. V hlavě mám chaos, opravdu velký chaos a nevím co s ním . Jediné co mě malinko utěšuje, že jste spolu a že vám je dobře. Nic víc kromě Vás dvou a Barušky už vlastně tak blízkého a osobního nemám. Tolik společných roků prostě nejde vymazat. Tak moc vás mám oba ráda a věřte, že bych chtěla být vládkyní svého času a být už zas s vámi.

vaše milující mamina s Baruškou

-------------------------------------------------------