to nezvládáme, chybíš nám den ode dne víc a víc holčičko naše milovaná.
Stále ještě nevíme co se stalo, že jsi nám tak nečekaně, rychle a bez slůvka rozloučení odešla.
Slz už proteklo tolik moc, srdíčko máme roztrhané na malé kousky, hlava nechápe a nikdy nepochopí, že už tady s námi nikdy nebudeš.
S tatínkem se navzájem podporujeme, když jeden pláče, druhý ho jde utišit a víš jak to dopadne, nakonec brečíme pěkně spolu.
Moc hodně moc a den ode dne víc a víc nám chybíš.
Však víš, že jsi byla pro nás vším, byla jsi prostě naše sluníčko❤️❤️❤️
Verunko a taťkovi k samostatnému chození chybí už jen malinko,ale copak se z toho můžeme radovat, když se o tu radost s tebou nemůžeme podělit. Takovou by jsi z toho měla radost, úplně to vidíme. Tak moc jsi si to přála.
Nejde nám bez tebe žít, je tu strašné smutno a ticho, chybíš nám opravdu hodně moc děvčátko naše milované.
A víš za co teď utrácíme nejvíc korunek, jídlo to není, jsou to svíčky, těch máme opravdu velkou spotřebu, protože ty jsi měla svíčky a všelijaká světýlka ode vždy moc ráda.
❤️ ❤️ ❤️
Mamka, taťka a Baruška ❤️ ❤️ ❤️
Šárko a Radku i přes vaši obrovskou bolest, která je všude, snad i mezi písmenky a řádky vašich článků, za které jsem mimochodem strašně moc ráda, opravdu bych nechtěla aby to tady najednou ztichlo...tak i přes to vše mám obrovskou radost z Radkových pokroků, už z toho je vidět , že to nevzdáváte a jak píšete vzájemně se podporujete a až začnete první samostatné kroky počítat , bude jich pár, pak sto a pak tisíc..., a vy víte , že vím o čem píši, budeme to s vámi jistě tady všichni rádi prožívat.... a nejvíc , bude to Verunčino splněné přání. Myslím na vás . Aťka
OdpovědětVymazatCo k tomu všemu napsat,když je to tak smutný.Já bych Vám tak ráda pomohla,ale nic nebude stačit.Moc Vám přeji trošinku lepší časy které jsou pořád v nedohlednu a daleko.Opatrujte se a pohlazení Barušce.Jitka.
OdpovědětVymazatŠárko já mám taky ráda svíčky a světýlka, ale od té doby co mám kočky, tak svíčky nerožíhám, protože jedna kočka je trochu divoch a druhá má zas huňatý ocas, tak se bojím a zapínám jen světýlka. Je mi smutno, ale mám radost z Radkových pokroků, ještě že máte aspoň jeden druhého a taky nás, kteří s vámi tu bolest prožíváme. Držte se a dejte za mě pusu Barušce. Jaruna
OdpovědětVymazatJá se připojuji k Atce a k Jitce, moc a moc cítím vaši bolest...Rve mi to srdce, protože jste nám všem rozdávali hodně radosti a krásy. Máme vás rádi.Vás i Verunku...
OdpovědětVymazatMáte pravdu, Verunka by nám sem dávala spoustu krásných světýlek, taky podzimní přírodu...Podporujte se vzájemně dál, my jsme tu taky s vámi...MíšaZ.
Šárko a Radku, my všechny Verunčiny a vaše čtenářky, každá z nás, vám snad pomáháme alespoň malinko nést tu nezměrnou bolest. Verunka zůstává v našich srdcích a na jejím blogu. Děkuji vám moc, že stále píšete a že se Radkovi daří lépe a lépe. Tuhle jsem si nesla domů velkou plyšovou ovečku, dá se rozbalit i jako polštářek. Dostala jsem ji od příbuzného ze Slovenska a měla z ní velkou radost. Sotva se mi vešla do tašky, nechala jsem jí ven koukat zvědavou hlavičku a představovala jsem si, že ji Verunka snad odněkud vidí a má z té ovečky na ulici ve městě taky radost 🙂. Zdena z Plzně
OdpovědětVymazatKdyž čtu vaše řádky, pobrečím si pokaždé na dálku taky. Ach jo. Život je strašně nespravedlivý. Ale je dobře, že máte jeden druhého. Radkovi moc přeju, aby chodil, vyrazil na chatu... A jednou se třeba zase podíváte do milované Itálie. Lenka
OdpovědětVymazat