Třikrát

týdně za mnou chodí z Riapsu .

Střídají se psycholožka a psychoterapeutka. Obě jsou ve věku naší Verunky. Ze začátku jsem měla strach, jak to bude fungovat. Zvykly jsme si na sebe a teď už se vždycky těším až přijdou.

Každá má úplně jiný způsob terapie, ale oba se mi líbí a baví mě to.

Teď ve čtvrtek tady byla psycholožka Káťa a my se spolu vracely, teda ona spíš mě vracela v čase hodně zpátky. Netrvalo dlouho a my se ocitly v předvánočním čase, kdy mi bylo 8 roků a já chodila do druhé třídy.

Když v tom od ní padla otázka nebo úkol : A teď se Šári zkuste zamyslet, jestli je něco, co v té době si malá Šárinka přála  k Vánocům a nedostala to. A chci po Vás dvě věci, jednu co se dala koupit a jednu takovou co nešla koupit za žádné peníze. 

A bylo to.

Copak tu druhou jsem věděla hned, ale tu první. Chvilku jsem přemýšlela a jo, vzpomněla jsem si.

V té době jsem tedy chodila do druhé třídy, to už jsme dávno nepsaly obyčejnou tužkou, ale klasickým perem, které se namáčelo do inkoustu. Takové psaní mě tenkrát moc bavilo. jak já opatrně psala, abych to měla pěkné a neudělala jsem kaňku. V té době jsem měla nejlepší písmo ze třídy . Kolikrát paní učitelka potřebovala něco napsat dětským písmem a tak to dávala za úkol mně, No jenže to jsem nepsala inkoustem, ale vždycky mi k tomu půjčila pravou čínu. A to bylo něco, to se mi líbilo.

To bylo jiné psaní. Moc jsem si ji tenkrát přála, opravdu moc, ale neměla jsem sílu to babičce říct.

Měla jsem tenkrát pocit, že je moc drahá, prostě že stojí moc korunek a nechtěla jsem je babičce zbytečně utrácet, vždyť inkoustem se nakonec taky psalo dobře. Dávno vím, že kdybych si o ní řekla, tak bych ji určitě pod stromečkem našla, ale to jsem holt celá já. No  a jak řekla paní psycholožka, tohle jsem si v sobě vypěstovala a provází mě to celý život . Pro ostatní bych se rozdala a sama mám pocit, že nic nepotřebuju.  A tak jsem dostala za úkol, potěšit tu malou Šárku v sobě a tu čínu ji jít koupit a nejlépe to vínovou se zlatým víčkem,  která si mi tak moc líbila.

Dneska je pondělí, ve městě na nákupu jsem byla jak v pátek , tak i dneska,. A co myslíte, koupila jsem si ji ? Kdepak . Velká Šárka se na tu malou pěkně vyprdla a to ne , že by jí to nekoupila, ale nenašla odvahu jít do papírnictví. Pořád ho mám spojené hodně s Verunkou a holt jsem to nedala.

A ta druhá věc, co jsem si jako malá přála, tak to je na delší povídání a to zas  tedy příště.

 A tady mě mát jsou to všechno fotky ze školky, na těch prvních dvou mi byly čtyři roky a na té třetí mi bylo šest.

Ta čtyřletá jsem uprostřed toho kolečka s hlavou nahoru a šestiletá jsem ta co ji paní učitelka drží za rameno.

A i když se v tom období  mezi těma fotkama odehrálo pár šeredných věcí, tak i coby šestiletá holčička vypadám hodně spokojeně a šťastně a to díky babičce a dědovi

A teď ty taťko, pamatuješ jak jsme spolu vloni v obýváku dělali to mozartovo cukroví. A jak nám pořád nevycházely ty lískáče v čokoládě, jak se dávají nahoru?  A jak jsem je musela jít dokoupit ?  Tak si představ, že mi včera taky nevyšly a dneska jsem je musela taky dokoupit. A i přesto, že měly nějaké zbýt, tak nezbyly. 

A vy se mějte všechny moc hezky  a zas brzy tady  a za všechno  moc děkuju .

♥♥♥

Čas sám bolest nevymaže, ale naučí tě, jak ji nést jinak - bez toho aby ovládala tvůj každý den.
Učí tě připomínat si sama sebe uprostřed toho co stále bolí.
Každý malý krok, každé tvoje rozhodnutí, ne obejít, ale překonat bolest, je tvoje vlastní síla.
 Tvoje ač malá, tak skutkem velká výhra.
Tak jdi a vyhrávej.

Kdyby to bylo tak jednoduché, 

dneska zas většinu dne pro samé slzy nevidím.

Tady jsme byli všichni tak šťastní, 

to už jsme věděli za dva týdny budeme mít Radka doma.

A pak za měsíc se začal hroutit svět ....