dvakrát krátce po sobě jsem

 si říkala jestli jsem byla špatná máma a pak i manželka. Poprvé, podruhé a ještě několikrát jsem to vyslovila. Vyslovila jsem, že ano, jak jinak by bylo možné, že by se tak krátce po sobě mohly stát dvě tak strašné věci. Co jsem komu udělala. komu jsem ublížila, čím jsem si to zasloužila. Proč se to tak stalo. Proč, proč, proč ? Odpověď taková abych ji pochopila není. Jsou to jen zoufalé otázky na které odpověď neexistuje Je to je marná snaha utéct od té hrozné pravdy a skutečnosti.  Ale kam bych měla utíkat, není kam.

Život umí být pěkně nefér a ani Vám to dopředu nedá vědět.

 Nedá, a vy pak jen koukáte, nechápete a nevěříte. Dlouho nevěříte.

Prostě je to tak a Vám nezbývá nic jiného než to přijmout, ze začátku aspoň se o to pokusit.

Jsou dny , kdy máte pocit, že ten černý tunel, ve kterém jste se ocitly. Je strašně, ale opravdu strašně dlouhý, ale i přesto se snažíte jít dopředu, teda jdete tam, kde si jen myslíte, že ten tunel má konec. Ze začátku možná ani nejdete, lezete po čtyřech, kolena a ruce máte bolavý, už nemůžete, ale lezete dál a pak najednou, máte pocit, že jste viděly záblesk světla. To vám dodá sílu, kterou už nemáte skoro žádnou, postavíte se a pokoušíte se o první kroky. Ano  jde to , sice to nejsou žádné velké kroky, ale hurá hýbete se z místa. Jo půjde i když ta bolest už bude napořád, ale půjde to.

 A pak to přijde.

 Jako by Vás zasáhl nečekaný blesk. Najednou už nestojíte, ani neklečíte, ležíte. Ruce a nohy máte jak z kamene a záblesky světla jsou ty tam. A vám se hlavou melou myšlenky, co to děláš, stejně to je k ničemu. Snažíte se jim bránit, odháníte je, ale kdepak jsou silnější a vyhrávají. Už to pomalu vzdáváte, opravdu už nemáte sílu na nic a svět Vám připadá tak nespravedlivý. Najednou zjistíte, že přežíváte a ani Vám to nevadí a poddáváte se tomu s naprostou lhostejností.  Nevidíte, neslyšíte a ani snad nechcete slyšet. Jenže v tom se začne ozývat to vaše lepší já, ne to které to vzdává. A křičí, tohle přeci ne, takhle ne, tohle nejsi ty, Jsou tady na světě lidé, kteří tě mají rádi a na kterých ti záleží. Přemýšlíš, hodně přemýšlíš a najednou zjistíš, že už nechceš bezmocně ležet a čekat , nechceš přeci zranit ty, kteří ti pomáhají. Chvíli přemýšlíš, možná i trošku dýl přemýšlíš a v tom zjistíš, že se těžce se zvedáš. Je to  zatím jen na kolena, ale i to je dobré.

Aspoň už víš, že kdyby jsi se ještě někdy dostala hlouběji než na samé dno, tak že i odtud se dá zvednout a že ty na to máš.

A tak já jsem teď ve stavu, kdy jsem se opět zvedla na kolena a lezu a lezu za tím světlem, které teď nevidím, ale prý tam je, A tak lezu a věřím, že i já ho uvidím.

A takhle já to teď mám.

Šárka a Baruška pro kterou MUSÍM jít dál.

Posílám velké poděkování všem, co mi pomohly zpátky na kolena .

A to největší do Pilníkova .

A ještě děkuji za pohled ze San Diega, dorazil minulý týden.