Dneska to jsou

čtyři týdny co jsme spolu byli naposled.

Věděla jsem, že už to dobré nebude a přesto i když jsi byl v umělém spánku, povídala jsem si s tebou celé odpoledne. Povídali jsme si o Verunce jaké dokázala dělat lumpárny a prostě o všem pěkném co jsem spolu mi tři zažili. Moc Vás oba mám ráda, moc. Poslední rok, kdy už jsme neměli Verunku jsme k sobě ohromně přimkli . byli jsme jak jedno tělo. Prožívali jsme stejnou bolest ze ztráty Verunky a navzájem drželi jeden druhého. Postupně jsme se radovali ze všech malých úspěchů v tvojí cestě k postavení se na nohy a pak i chůzi. I to se nám povedlo, takže se stalo, že několikrát za den jsme brečeli. Jednou to byly slzičky bolesti  po Verunce a vzápětí slzičky radosti z toho co nového se ti zas podařilo. Však si to Verunka v dopise pro ježíška moc přála a my ji to splnili. Jsem na tebe moc hrdá, že jsi to dokázal a když jsi pak sednul do auta a my zjistili, že to půjde, to bylo až neskutečné, že jsme to dokázali.

A když jsme pak mohli díky tomu začít žít zas malino lepší život, tak přišlo tohle.

Jak je ten život nespravedlivý, tolik jsme si ještě přáli žít, pro sebe pro Verunku, pro Barušku.

Nikdy se nezbavím té bolesti, když jsem tě mohla pohladit naposled, dát ti poslední pusu, ještě se naposled ohlédnout a odejit.......

Moc Vás mám oba ráda a a tem smutek po Verunce, který se nám spolu malinko dařilo zmenšovat, s t tvým odchodem zas nabral na té síle jako na začátku.

Proč, jako by té bolesti v životě už nebylo dost

To prázdno. které tady po vás zůstalo je tak strašné

ještě jsem Vám slíbila tu zprávu od záchranky, když u nás byli poprvé

podívejte se v kolik jsem volala v 9,32

pokyn k výjezdu dostali v 10,40

a k nám přijeli v 10,47

skoro hodinu a půl po tom, co jsem volala

 a odjížděli s diagnózou : dušnost