Další

smutný týden za mnou.

Bojuju ze všech sil, jen ty síly už mi došly, nemám je z čeho brát.

Navíc mám výčitky kvůli akvárku, vím že bych ho sama nezvládla čistit, ale aspoň pokusit jsem se o to mohla. Na druhou stranu mě trochu uklidňuje to, že si je vzal Radkův známý, který sám rybičky má a tak vím, že bude o ně dobře postaráno. 

To prázdné místo po akváriu mi nedělalo dobře, pořád mi ho připomínalo, tak jsem sedla k počítači a objednala komodu ve stejném dekoru jako máme obývák, přišla za dva dny a tak v pátek jsem si zavolala hodinového manžela, přijel ještě ten podvečer  a za hodinu byla skříňka na svém místě.

Líbí se mi to to jo, ale radost z ní se zatím nedostavila. Ušila jsem si pár dýní a sama nevím, kterým to tam sluší víc, ale to není teď podstatné.

Hodně se teď trápím, bolí to moc opravdu hodně moc.

Dneska to jsou dva týdny, co jsem Radka naposled viděla, hladila ho a říkala mu jak moc ho mám ráda a co všechno pro mě znamená. A i když byl v umělém spánku tak vím, že určitě mě vnímal, moc bych si to tak přála. Pak odejít z nemocnice a vědět, že už nikdy byla tak šílená věc, klepala jsem se po celém těle a pro slzy jsem neviděla na krok.

Vy dva moji andílci, ani nevíte jak moc mi chybíte, moc moc Vás mám oba ráda a opatrujte se mi tam nahoře. Tak moc bych si přála už být s Vámi. 

mějte alespoň Vy pohodový večer

zítra hned po ránu jsem objednaná k paní doktorce, tak uvidíme

a za všechnu Vaši starost o mě Vám moc děkuju