Lavička

psala jsem vám o ní už včera

je to úplně obyčejná

stará dřevěná lavička

jak tak teď na ní koukám

tak je zázrakem

že ještě stojí

možná je to tím

že na ní už dlouho nikdo nesedá

já na ní seděla naposled předloni asi někdy koncem září

a pak už ne

pak přišel podzim a zima

a po ní zas jaro a léto a lavička zůstala opuštěná

pan Štrbák na ní nesedá a mně by na ní bylo bez něj smutno

lavička toho pamatuje hodně

pamatuje paní Štrbákovou

malou kulatou paní

s úsměvem na tváři

která nás, malé holky, hladila po tváří

a sice česky, ale se slovenským měkkým přízvukem, nás oslovovala moje malé děvenky

a nosila nám jahody ze zahrádky

pamatuje i moji maminu

kterou si Ema Štrbáková

jejich dcera půjčovala na hlídání

a spolu pak na lavičce taky seděli

a Ema mamině četla pohádky

/ Ema je ta vlevo uprostřed a mamina ten rozesmátý prcek/

pamatuje i mě malého prcka

co běhal ke Štrbákom do kůlny krmit králíčky mlíčákama

co natrhal na louce

a radoval se z toho

jak pak králíčci pěkně křoupou list po listu

a víte co mě mrzí nejvíc

že až někdo někdy baráček koupí

lavičku určitě rozboří a spálí

a tím zničí i tohle všechno

ale to on neví

co všechno ta lavička pamatuje a připomíná

pro něj to jsou jen a jen stará prohnilá prkna

pro mě však mnohem víc

a jak už mě tak napadlo včera a já vám to i napsala

že Vám přeju :

" aby lavička na které sedáte s někým

s kým je vám dobře nezůstala nikdy prázdná "

tak dnes ještě dodávám :

a jednou až ani lavička už nebude

nezoufejte

máte ji přeci se vším všude uloženou ve vašem srdíčku

a to je to nejvíc co máte

vaše srdce a vzpomínky v něm vám nikdo nesbere

mějte moc krásný večer

a třeba i pomyslně s někým na té vaší lavičce