Na včerejší ráno

 jsem byla objednaná k paní doktorce.

Je pro mě až nepochopitelné,  jak ty čtyři týdny od poslední návštěvy vždy utečou a to  i přesto,  že každou noc mám pocit, že je neskutečně dlouhá a že ráno je v dalekém nedohlednu.

Nemám ráda noci, jsou temné, tiché, bolavé a je to přesně ta doba,  kdy si se mnou hlava dělá co chce a na mě vůbec nebere ohled.

V těchto nekonečných nocích přicházejí právě ty myšlenky typu, jestli má smysl jít vůbec dál. 

Úplně stejné jsem to měla i vloni, jenže to jsme na to byli dva a já se měla o koho opřít.

Podle paní doktorky je mé tělo stále nastavené na režim přežití,  na nic jiného prý nemá sílu. 

Panické ataky jsou jen špičkou ledovce, který pod sebou ukrývají a nebylo by dobré je tlumit léky, protože by tlumily i některé mé kognitivní funkce. Byla bych po nich hodně otupělá a třeba taková chvilková radost, která se tu a tam objeví, by se ztratila.

A proč teda ty ataky přicházejí, je to pro obrana těla, které říká, že v dané chvíli toho už je na mě víc, než dokážu  sama zpracovat a unést. 

Ale  je prý dobře, že přicházejí.  Díky nim z těla alespoň trochu odchází to špatné. To se tam prý záhy začne tvořit znova a to proto, že  boj s mým chronickým postraumatickým šokem tělo zatím nedokáže zpracovávat. Prý má naloženo strašně moc a navíc já sama s tím nejsem schopna svou vůli cokoliv udělat.  Je to prý na dlouho, na hodně dlouho.

No tak uvidím, jak dlouho tomu dokážu odolávat, někdy to je opravdu už tak, že na žádný takový stav, který přichází neohlášen a bere mi tolik síly,  opravdu už tu sílu nemám...

Někdy je mi i chvilku dobře, to když mám z něčeho radost, jenže v tom to přijde a to pak nechápu proč se to zase stalo,  proč zrovna teď v tu chvíli...

Prý to je tak a v tom je ta zamotanost a nepochopitelnost  mých atak, že se tělo brání i tomu hezkému, protože se toho bojí. 

Když přišel Radek před dvěma roky po půl roce domů z nemocnice, tak vše se obracelo zas v dobré, a vše se vracelo do svých zaběhnutých koleji. V tu chvíli i moje tělo přepínalo do stavu pohody, když v tu chvíli přišel blesk z čistého nebe a nám umřela Verunka. 

Hodně podobně se to stalo o vloni, kdy se Radkovi spolu s paní doktorkou z Hradce, která ho tam tenkrát léčila, podařilo mě trošku z toho vyhrabal a já začínala pomaličku zas trochu s úsměvem na tváři ne žít, ale aspoň přežívat. Koupili jsme si nové auto a plánovali, kam všude ještě ten podzim pojedem.

Nejeli jsme už nikam.

A právě v tom je ten problém, že tělo si pamatuje to, že v období znova pomalu vracející se radosti, přišly dva velké šoky. Proto mě teda brzdí i ve chvíli chvilkových radostí a ataky rozjíždí zas a znova.

A takhle to teda se mnou je a co mě fakt štve, že já svým rozumem  v tu chvíli nic nenadělám. 

Teď abych se pomalu bála i chvilenku radovat, abych té mrše nedala důvod zas a znova ukázat, kdo je tady pánem....

Nešlo se mi od paní doktorky včera dobře i přesto, že mě pochválila, měla jsem v sobě pocit, že tohle fakt už nemá smysl s tím bojovat. 

To mi ale nezabránilo v tom, abych se aspoň trochu nepotěšila tím, jak bylo na náměstí po ránu hezky. 

A opravdu jsem byla na náměstí takhle brzy po ránu, protože jsem byly objednaná na půl sedmou, stejně tak jako pokaždé. Mám to tak raději, aspoň nepotkávám cestou moc lidí.

A růžový chodníček, které mi poslalo snad samo nebe spolu s  Verunkou a Radkem,  bylo v tu chvíli jak pohlazení po duši.

A jak by naše Verunka řekla, takhle to ta naše mamina má.

Mějte se všechny moc hezky a děkuju za všechno.

Šárka s Baruškou

a tuhle písničku jsem měla hodně ráda, tak třeba si ji zas jednou s radostí poslechnu a zazpívám