Ráno jsem musela

 do města,

 měla jsem tam nějaké zařizování. 

Nechtělo se mi, ale musela jsem. Asi by to šlo odložit na jindy, ale nemám ráda něco odkládat, raději to udělám hned.

Dnes jsem ale měla poslechnout mé nesmělé já, kterému se moc nechtělo. 

Potkala jsem spolužačku ze základky a kdyby se ona ke mně nepřihnala, asi bych ji ani neviděla, nekoukám po lidech, nechci žádná nečekaná shledání.

/ Alčo moc děkuju/

Tohle bylo opravdu nečekané . A bylo takovéto :

Bez jejího pozdravu hned nadrsno , hele on ti prý umřel Radek jo , Miloš  mi to říkal, no nic si z toho nedělej. Podívej ja jsem rozvedená a taky si z toho nic nedělám. Tak já už zas musím a pozdravuj Verču, už jsem tě dlouhou s ní neviděla.  A bylo.

V posledních dnech se cítím opravdu mizerně, připadám si jak kdybych byla v jiném světě. No i když asi vlastně jsem. Život se mi otočil vzhůru  nohama a najednou jako bych do tohoto světa ani nepatřila. Jsem jiná, stalo se něco, na co ostatní nechtějí ani pomyslet a to mě změnilo. Nebojím se svojí smrti. Vím jak smrt vypadá. Teď už se bojím jen o Barušku, je to jediné co mám. 

Mám pocit, že ty kousky na které se rozpadlo moje srdce, jsou ještě víc ostřejší a bodají ukrutnou silou.

Mám je oba v každém svém nádech, který bolí stejně jako to prázdno a ticho po Verunce a Radkovi.

Ano žiju a jdu dál, ani sama nevím kam mě mé kroky vedou. Snažím se, ale pro koho ?

Víte rady, typu : dej tomu čas bude líp už dávno neposlouchám.  Každý jsme přeci úplně jiný, není žádná univerzální rada, naštěstí.  Neumím si totiž představit, že bych se měla chovat podle nějakých tabulek, které by byly pro všechny stejné.  

Chtěla bych umět poručit mojí hlavě, která si se mnou dělá co chce a na kterou ani můj rozum nestačí a neví si s ní rady.

I přesto všechno jdu dál I když právě teď víc škobrtám jak jdu, ale i za to škobrtání jsem ráda a asi to tak je v pořádku. Nemůže jít všechno hned.

A ta výlohy v cukrárně se mi líbila, byla totiž v tom ranním šedu aspoň trochu veselá a to je dobře. 

Šárka s Baruškou 

Dneska u nás

po hodně dlouhé době svítí sluníčko.

Však jsme se na něj s Baruškou načekaly.

Byly jsme dneska hodně venku, nevadilo nám, že je pod nulou ani že fouká studený vítr. Sluníčko nás tam drželo, 

Nebe bylo modré bez mraků a my tak měly pocit, že jsme tomu nebi blíž,

 blíž k Verunce a Radkovi. 

♥♥♥♥♥

Někteří lidé projdou našim životem jen na chvíli. 

Ne proto, že by selhali, ale proto, aby nás něco naučili.

♥♥♥♥♥♥

♥♥♥♥♥♥

Ztichnu. ,

Ztichnu vždycky když nejsem v pořádku. Přestávám psát, komunikovat, odtahuji se. Ne proto, že by mi to bylo jedno..... ale proto, že nevím jak mluvit o tom co cítím, jak mi je. V hlavě ty své pocity znám přesně, ale když to mám říct nahlas nejde to. Nejde mi ani to, že  to co se se mnou děje, mám  pořád poněkolikáté obhajovat. Takže raději mlčím. Neumím dokola  vysvětlovat, že ač se snažím, pořád se to vrací a to tak, že někdy i víc jak na samém začátku. 

Takže to nějak zvládám, zvládám sama. V noci to ani nijak jinak nejde. 

To ale neznamená, že jsem chladná nebo odtažitá, potřebuji jen prostor, abych to zvládla a překonala. 

Věřím, opravdu věřím tomu, že jednou přijde den, kdy už takový prostor sama pro sebe nebudu potřebovat.

A i když to teď někomu přijde divné, tak i tohle jsem já, já včera, já dnes a asi i já zítra.

♥♥♥♥♥♥

Šárka s Baruškou 

Ano asi bych už měla

být o kus dál. 

I když se snažím, dělám pro to co jen stačím, pořád to je asi málo. Pořád se mi nedaří nad tou bolestí aspoň trochu vítězit, pořád má navrch a to víc jak dost.

Daří se mi už mít i malé radosti nebo se třeba zasmát tomu, jak Baruška lumpačí. Bohužel ale neumím ty moje malé radosti spojit v jednu větší a s ní  si pak si troufnout na tu moji velikánskou bolest. Budu se ale snažit dál a věřím, že ji jednou porazím, nebo spíš oslabím a naučím se s ní nějakým způsobem žít.

Teď jak říká paní doktorka mám stále velké právo na truchlení. Ne netruchlím dobrovolně, snažím se hodně pracovat, dělat si radost při pečení, hodně i přes to hnusné počasí, chodíme s Baruškou ven. To jsou všechno věci, které mě drží nad vodou, jenže pak přijde večer a je to v háji, A na to já jsem krátká. Nevím, že ta mrcha si vybírá přesně tu dobu, kdy ví, že jsem nejzranitelnější.

A tak jak radí paní doktorka, tak i dělám. Nechávám tomu volný průběh, to aby to šlo pomalinku ze mě ven a nikde se to tam nekupilo a pak neudělalo velký nečekaný problém, to až by to bouchlo všechno najednou, toho se paní doktorka bojí.

Já, i když to zní asi divně se bojím jara, těším se na sluníčko to ano, ale jara se bojím opravdu hodně. Dělá mi dobře, že je brzo tma, nevím proč, ale cítím se tak bezpečněji, mohu být tak doma, nikoho nepotkávám a nikdo se mě tak neptá jak je, jestli už je líp. A co jim na to mám říct ? Ne není líp, jen je to jiné, v mnohém i horší. jak postupuje čas, tak přicházejí nové věci a já si uvědomuji, jak mi při tom všem oba moc chybí. Asi i proto mám ráda zimu, můžu nosit čepici a tu si narazit pěkně až k očím. Cítím se tam bezpečná, mám pocit, že takhle mě nikdo nepozná a já nebudu muset poslouchat jak je a dej tomu čas bude lip. Jak já tyhle dvě fráze nemám ráda. Ano asi bude líp, ale jen v určitých věcech ale v těch dvou hlavních už líp nebude, tam se zastavil čas a dál se to už vyvíjet nebude. Všichni mi říkají jak jsem silná, že jsem došla až sem, ale já se vůbec silná necítím. Jsem jenom taková jaká musím být, abych to všechno vůbec přežila. 

Bojím se hodně i chaty, od září jsem tam nebyla a vůbec si neumím návrat tam představit. Ale pojedu, určitě tam pojedu. Však už Barušce začínám pomalu povídat, že už se blíží jaro a pak že tam pojedeme a je na ní vidět, že tomu rozumí a asi se i těší.

K paní doktorce jdu teď druhého března a jak sama říká, je to na dlouho. Po tom co mě potkalo, tak sama soudí, že to bude trvat tak ještě dva roky, než se dostanu z toho nejhoršího, a to nesmí přijít žádný zádrhel.

A takhle to teda je. 

Od pondělí jsem ani nic nepekla, neměla jsem na to ani pomyšlení, nešlo to.

A Vám přeju, aby jste měly lepší dny a moc, moc vám za vaši podporu děkuju.

A protože paní doktorka chce abych hodně psala, tak píšu a na její přání, vše co napíšu, tak posílám i jí, to aby měla o mě co největší přehled.

Tulipány mám hodně ráda, tak tyhle jsem si ráno koupila. Mám z nich radost, tak jsem sama zvědavá, kdy zas přijde ta neviditelná potvora a tu radost se mi bude snažit zkazit.

Šárka s Baruškou

/ nejdřív se nechtěla fotit, ale pak si to rozmyslela a zapózovala mi .Fotila jsem ji právě teď/

A tu růžovou flaušovou vestu máme obě stejnou , obě si musíme chránit krk a mít ho v teple .

Ano, vím

co na mě platí, ale ještě víc vím , co mi ubližuje. 

Jak jsem chodila do nemocnice na kontrolu s rukou, tak pokaždé jsem odcházela stejným východem, kterým jsem odcházela i tu  zářijovou neděli, kdy jsem se loučila naposled s Radkem.

 Bylo strašné vědět, že vše je naposledy. Naposledy ho pohladit, obejmout, dát mu pusu a říct jak moc pro mě a pro Verunku znamená, pak se otočit a jít. 

A vědět, že to bylo naposled, že už nikdy to nebude, opravdu nikdy.

A pak už jen čekat na telefon, který vám  stroze oznámí to, že to opravdu bylo naposled.

V tu  chvíli se mi vždy vybavilo i to, jak jsem našla Verunku u ní v pokojíčku, už nežila.

Naposledy jsem ji za nás oba objala, hladila, potichu ji zpívala a chovala v náručí. Učesala, dala věci, které jsem chtěla aby měla napořád u sebe, Kromě hraček, polštářku a pastelek dostala i mojí a Radkovu fotku, to aby nebyla tolik sama a věděla, že budeme navždy s ní.

Pak už jsme jen nevěřícně koukali, jak ji odnášeli v černém pytli, nechápali jsme, to přeci nemohlo tak být, to nemohla být pravda. Byla.

Tohle jsou chvíle na které nikdy nezapomenete, jsou to přesně ty, po kterých vám pukne srdce na milion kousíčků. A připomínají se, i když nechcete a nic s tím nenaděláte. Nic na ně neplatí.

A jsou to i ty, které mně  začaly zas ve velkém hodně ubližovat.

Spolu s těma všema strašnýma pocitama - bolestí, prázdnem a neskutečným tichem mi berou vše, co mi ještě zbylo. 

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Ne nejsem dobrovolně silná, to jen život mi nedal jinou šanci...

Ten pocit před usnutím, když zůstaneš sama se svými pocity a myšlenkami, které se ti usadily do hlavy a není před nimi kam utéct....

Chtěla bych odjet daleko od všeho, nejlépe i sama od sebe.....

Není větší lásky než té, která v tichu duše dokáže dát i kousek sebe. Bez hluku. Bez důkazů, jen z čistého citu.......

 

Vím, co na

mě platí. 

Vždycky, když mám takové ty hodně mizerné dny, kdy jsem zalezlá, schoulená a ubrečená v koutě ložnice, tak na mě platí fakt okamžitá a nečekaná výzva.

A přesně taková výzva, která mě  nakopla přišla i v neděli a byla jsem za ní moc ráda.

A byla to vlastně taková dvojitá výzva. Kromě pečení na na pondělí, bylo potřeba dojít i do papírnictví a koupit podlouhlou krabici.

Vydala jsem se hned po ránu a já to dala, poprvé jsem zas byla v tomhle  Verunčině oblíbeném obchodě. 

Myslím, že takovéhle papírnictví by se líbilo i Vám.

Odsud Verunka nikdy nedocházela s prázdnou a vždycky si toho odnášela plnou tašku. Však díky tomu jsme doma měli a stále máme takové menší soukromé papírnictví.  Nejednou jsme si na něj s Verunkou hráli a my dva s Radkem chodili k ní nakupovat. A kdo znáte starý film Zlaté dno, tak Verunka se coby prodavač chovala stejně jako pan Plachta a i ona nám dávala za nákupy malé dárky.

A pak mi oba nemají chybět. Tolik jsme toho spolu prožili, tolik.

A protože vím, že ten někdo, pro koho dnešní pečení bylo, sem nakukuje, tak ještě moc za to dnešní pečení děkuju, moc mi to pomohlo.

Víte, já jsem šťastná a spokojená, když můžu dělat radost druhým/ dřív Verunce a Radkovi/. A když vidím, že jsou lidé spokojeni díky mně, tak pak jsem o to víc spokojená i já. 

Mějte pohodové dny a děkuju, že tu jste se mnou 🙏

Šárka

 a tentokrát opravdu velká lumpice Baruška 

Hned ráno

 jsem si sama sobě řekla, že když se mi nic nechce a náladu jsem měla pod psa,musím za každou cenu do kuchyně. 

Dopadlo to. A koukejte, mám z toho radost a sousedi něco dobrého/ snad jim to bude chutnat/ ke kafíčko.

Mám s nima takovou dohodu, že budou rádi moji, jak Fanda sám řekl, testovací králíci. A slíbili mi, že  mi na férovku budou říkat jak jim chutnalo.  To abych věděla co a jak než to pustím do světa. Ještě Fanda přišel s nápadem, že mám k tomu dávat cedulku:  S úspěchem testováno na Fandových "7

Takže dneska od rána v kuchyni a takhle to dopadlo. 

Recept vám napíšu hned po neděli.

A přiznám se, že už krému jsem měla trochu strach, to když do vyšlehaného přidávala šťávu a kůru z limetky. Ale dopadlo to dobře a nesrazil se.

A peču dál, to pro změnu listové trojúhelníky plněné zelím, smaženou cibulkou a uzenou šunkou

A já jdu omrknout jestli už je upečeno a vy mějte hezkou neděli. 

Odpoledne mě čeká jedna pracovní návštěva a tak jsem za ní ráda. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. 

Šárka s podřimujicí Baruškou, poté, co se úspěšně poprala s miskou plnou masíčko a vývaru 

Sněženky

 Téměř každý  rok u nás začínají vylézat hned z kraje února.

Včera mi Eva poslala fotky, že u nich už lezou jak sněženky, tak i petrklíče. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, že by u nás už mohly taky být. Letošní zima je přeji jen jiná, chladnější jak ty předešlé. Ještě do středy, než co začalo pršet jsme měli dost sněhu a tak jsem si myslela, že ještě spí.

Nespaly, stačily tři dny deště by sníh v těch místech, kde nám pod okny vede pod zemí horkovod, sníh roztál a sněženky tak mohly vykouknout.

Určitě si pamatujete, že Verunka je měla moc ráda. No a možná jsem to byla i já, kdo Vám psal, že naše Veruš byla postrachem všech kvetoucích kytiček v okolí. Marně jsme ji mohli vysvětlovat, že to nesmí, bez ostychu je trhala a s velkou radostí mi je nosila domů. a tak je jasné, že kdyby tyhle objevila, tak už jsem je měla dneska doma, sic by asi byly plné hlíny, ale byly by trhané z lásky.

A tak já Ti Verunko ty dnešní sněženky posílám do nebíčka k tvému svátku. Ty jsou jen a jen pro tebe holčičko naše milovaná

Ony snad vyrostly tak, aby stihly tvůj svátek.

Dneska je hodně smutný den. Ta samota, to prázdno a ticho po Vás moc bolí. 

Mám Vás oba moc ráda, moc.

Vaše milující mamina s Baruškou 

Celý týden

mám jak na horské dráze.

Šup dolů, pak zas trochu nahoru a pořád dokola. Ale důležité je, že i to nahoru se tam pokaždé i když teda tenhle týden s velkou námahou, taky najde.  Doufám, že až se překulí sobota, že už tak špatně nebude. Nesmí být.

Jenže to je to co já opravdu s velkou námahou a někdy i zcela marně zvládám. Večer si něco naplánuju na druhý den / dál zatím neplánuju/ a docela se i malinko na to těším, jenže ráno se vzbudím a všechno je jinak, jako bych to ani nebyla já a nejsem vůbec v ničem si sama sobě poručit. Jako by se mi v ty dny usídlil v hlavě někdo druhý a moje vůle na něj vůbec nestačí.

Ale i přesto jsem za posledních pár dní zvládla  dost věcí. Nechtěně jsem si musela koupit nový telefon. Packy nebo spíš zuby v tom měla naše Baruš. Všechny přeinstalace se povedly i za pomoci druhých na jedničku a já zas můžu na blog dávat články i z telefonu, což jsem v posledních měsících nemohla, nějak jsem si nevědomky přehodila v telefonu účet Google, tím pádem mi nešlo přihlásit na blog a já měla po ptákách.

V pondělí jsem se zbavila ortézy , asi jsem si o toho slibovala víc, myslela jsme , že všechno tou rukou půjde zas nahned, ale to byla velká chyba. I když teda dneska, to je pátek, tak ta ruka je o mnoho lepší jak v pondělí a tak mám z toho radost. Opravdu čtete dobře mám radost. 

Do toho jsem řešila i nějaké programové věci ohledně práce, taky jsem to během teda až dvou dnů zvládla a tady mám radost přímo ze sebe.

I přesto však ty radosti nestačí na to, aby byly větší jak ta bolest, která s blížící se sobotou roste přímo strmě.

Ale jak už jsem psala, doufám, že až ta pomine, že bude zas trochu lépe.

A Verunka jak měla ráda cirkusy, tak tahle byla její hodně oblíbená .

Tak ta je prcku dneska pro tebe k tvému zítřejšímu svátku.

/ a ne že se zítra přecpeš chlebíčkama, taťka ti je určitě udělá/

Pořád čekám, že se otevřou dveře z pokojíčku a ty přiběhneš celá rozesmátá. Za tebou vyběhne Baruška a nakonec i taťka.  A i když vím, že ty a ani taťka ty dveře už nikdy neotevřete, čekat nepřestanu.

 Mám vás oba moc ráda, moc.

vaše mamina s Baruškou

A vám všem za všechno moc děkuju.

A děkuju i Renatě za pohled ze San Diega, dneska přišel a moc potěšil.

A potěšil i ten dnešní od Aťky, 

Šárka s Baruškou, která má pokrácené kapesné, za ten  můj rozkouslý mobil

Ne,ne

Nezvládám to každý den stejně.

Někdy je to těžké, jindy ještě mnohem víc těžší jak předtím.

Ale pořád se zas a znovu zvedám, pořád dýchám a jdu dál  a prý je to víc, než si já sama myslím. 

Chtěla bych objetí, ale ne takové to běžné .

A i když vím, že to lidé myslí dobře, takové ne, takového se bojím a utíkám před ním.

Chtěla bych takové to, kdy cítíte bezpečí, to které dokáže uklidnit srdce, utřít slzy a zmírnit bolest.

Moc mi to chybí, chybí mi i ta pusa do vlasů nebo na čelo a to kdy jsi vzal můj obličej do svých dlaní , díval se mi do očí a špitál: neboj, neplakej, spolu to zvládneme. 

 

Chybí mi Verunky radostné poskakování se slovy : Baruškou koukej, pusinkují se pusinkujíiiii.

Chybí mi úplně všechno to, co dělalo náš domov domovem, takové ty každodenní malé radosti .

A hlavně chybíte mi vy dva 💔.

Verunka by teď v sobotu měla svátek, bude to už druhý bez ní a i to je důvod, proč mi je zas tak moc smutno. Smutno po vás. 

Moc Vás oba mám ráda, moc. 

A nebojte budu se snažit ❤️❤️

navždy vaše mamina s Baruškou 

Čas nevyléčí všechno, jen doufám, že mě naučí jak s tou bolestí a prázdnem po Vás žít

 a jít po malých krůčkách dál.

 

 

Perníkové minidortíky s malinovou náplní

Znáte mě, jen co mi dovolili včera už sundávat ortézu a pomalu cvičit,

tak mi bylo jasné, že nejlepší místnost na cvičení bude kuchyň a jako tělocvičné náčiní si vyberu mísu, šlehač, vařečku a zdobící pytlík.

A tak se taky dneska dopoledne stalo. Ale nebojte, ruku šetřím a nijak moc nenamáhám, však ono to ani moc nejde, ale je pravda, že oproti pondělku je už o maličko pohyblivější. I když teda na druhou stranu je taky pravda, že otočit dlaň nahoru nebo dolů, je stále velký oříšek.

A navíc nemám úplně nejlepší dny, ale to sem do toho receptu nepatří, to zas příště.

Takže šup na ty moje malinové dortíky. Žádná věda v tom opět není. Korpus je obyčejný perník na plech, ve kterém jsem veškerý cukr vyškrtla a nahradila ho medem a přidala jsem o malinko víc oleje oproti původnímu receptu.

A krém taky jednoduchý, vyšlehala jsem  šlehačku se sýrem Philadelphia, nakonec jsem postupně zašlehala rozmixované lyofilizované  maliny, které mi ještě zbyly od Vánoc. Ničím jsem nesladila, chtěla jsem aby vynikala pouze chuť malin a to se povedlo.

A výsledek už znáte, přesně je vidět, jak moc mi to tou jednou rukou nešlo vykrajovat. Ještě jsem to vykrajovala , když to nebylo úplně vychladlé a to byla taky chyba. Tak už vím alespoň pro příště, že takhle ne, když chci mít ty okraje, pěkné,

A kytičky, které jsem si v úterý donesla od Jindry ze zahradnictví, mě překvapují. Petrklíče jsou v pohodě, pěkně si kvetou a jako petrklíče opravdu vypadají. Stejnou radost mi dělá i nová kytka v obýváku. Studenou cestu domů přežila a i to místo, které jsem pro ni vybrala se mi líbí.

A teď hyacinty, vybrala jsem si bílé, což je v pohodě, bílé opravdu jsou. Ten co mám v kuchyni na okně, roste přesně tak jak má hyacint růst. Zato ten v obýváku, ten se rozhodl, že jeho nějaký předek byl asi chameleon, zdárně si mi mění v chobotnice a začíná se pomalu plazit i po stolku a to ještě čtyři květy teprve začínají rozkvétat.

Zítra ráno mám běhání, nejdříve jdu k paní doktorce kvůli tomu mému trápení a pak rovnou do nemocnice na chirurgii na kontrolu s rukou.

A už mám v plánu další pečení, jogurtový piškot a citronový krém. A tak jeden jablečný koláč s tvarohem na plech a ještě piškotovou roládu ve tvaru srdíčka a tu asi s jahodovým krémem. A tak už potřebuju, aby mi ta ruka trochu víc šla otáčet, neumím být nemocná, nikdy jsem to neuměla, zasahovalo mi to do mého režimu a to se mi nelíbí. A i když jsem se za poslední dva roky naučila být hodně trpělivá, tak v tomhle mi to vůbec nefunguje.

A to je dneska všechno, už zas bych začala psát smutně a to nechci.

Mějte hezký zbytek neděla a děkuju, moc děkuju, že můžu takhle tady být

Šárka a už spokojeně chrnící Baruška