minulý týden byl pro nás

 hodně zásadní. Pondělí bylo takové jaké bylo a od úterý jako by se děly věci mezi nebem a zemí. Začalo to mým náhlým rozhodnutím zavolat do Hradce paní doktorce, která byla mojí ošetřující. Jak už jsem psal byl to hovor, který pro nás oba v dobrém hodně znamenal a posunul nás zas dál. Tím to ale nekončilo. Jak určitě víte, zlým snem rodičů jako jsme byli my je to, co bude s jejich dítětem poté až nebudou žít. I my tohle hodně prožívali, měli jsme tak nějak  připravené dvě varianty, ale ani jedna se nám moc nelíbila. Ve středu navečer jsme shodou okolností byli účastníky telefonu jedné naší známé, která poté co jí zemřela maminka a nikdo z rodiny nebyl ochoten se o ní starat, skončila v ústavu sociální péče pro lidi jako byla naše Verunka. Povím vám bylo to hodně bolestné, Petře se tam ani trochu nelíbí, nabídli jsme jí, že bychom si ji vzali k nám, ale bohužel její rodina s tím nesouhlasí. Ale o tom jsem psát nechtěl. Jsou tam na pokoji dvě, Petra s námi zrovna telefonovala, když v tom přišla do pokoje sestřička či ošetřovatelka a to byste nechtěli zažít. Nevšimla si, že Petra telefonuje a my se tak naživo stali účastníky něčeho, co by jste ani ve snu nechtěli zažít a už vůbec byste nechtěli, aby se dělo vašemu dítěti. Těch nadávek a křiku co padlo ze strany personálu na klientku, no hrůza. Po skončení telefonu jsme byli jak opaření a oběma nám bylo jasné, že tohle bychom si určitě pro našeho prcka nepřáli. 

Verunka nám moc moc chybí, není chvilky abychom si na ní nevzpomněli a nebylo nám smutno. Ale asi se nám trochu ulevilo v tom, že co s ní jednou bude už nemusíme řešit. Nechci aby to vyznělo, jako že je dobře že už veruška není, ale snad nás pochopíte, co tím myslíme.

A u nás je zas o poznání lépe. Spousta nám toho za poslední dny prošlo hlavou a spoustu jsme si toho uvědomili. Ne nesmířili jsme se s tím, že už Verunku nemáme, to nejde, to prostě bolí pořád stejně, ale jsme rádi, že nikdy nebude muset poznat to, co my jen slyšeli v telefonu.

Snad tedy pochopíte co jsme tím chtěli říct, já to lépe napsat neumím.

R.

Příště už Vám napíše Šárka, má fotky ze zahrady, z města, z kuchyně a myslím, že už ji zas naskakuje chuť psát